Lifestylový online magazín Urban Expressions nedávno udělal rozhovor s hlavním kytaristou Simple Plan, Jeffem Stinco – především o jeho vztahu s jeho domovem – Montrealem.

Tady je jeho český překlad:

Kde jsi se narodil?
Původně jsem z Pierrefonds, ale jako teenager jsem unikal nudě předměstí tím, že jsem jezdil třemi autobusy do města, jak často jsem jen mohl. Přestěhoval jsem se do Plateau, když mi bylo 18.

Jaké sousedství je tvým nejoblíbenějším?
Žiju ve starém Montrealu, ale nejblíž mému srdci je asi Mile End, kde jsem žil nejdéle a potom Griffintown, které se teď začíná zlepšovat. Mezi Drinkerie, The Burgundy Lion a Liverpool House – zdravá směs anglicky a francouzsky mluvících a dobré hudby – je to prostě super.

Jaká je tvoje nejoblíbenější ulice v Montrealu a proč?
Nejvíce ikonickou a nejbarevnější ulicí v Montrealu je St-Laurent. Neříkáme jí ‘Hlavní’ pro nic za nic. Ale jinak je mojí nejoblíbenější ulicí St-Viateur: bagely, roztomilé malé obchůdky, skvělá káva a nejlepší čokoláda ve městě… najdete tam vše.

Kam chodíš tancovat?
Já zas tak moc netancuju, ale o pátcích nebo o sobotních večerech je dobrým místem ve starém Montrealu bar zvaný Philemon. Miluju jak různorodý dav zde najdete: gayové, heterosexuálové, lidé s kníry, plešatí… a žádní týpci, který najdete v „Jersey Shore“!

Kam se v Montrealu chodíš nejraději najíst?
Pro luxusnější příležitosti je nejlepší restaurací v Montrealu „Le Club Chasse et Pêche“. Měl jsem tam vynikající „surf and turf“! Když se ale jedná o méně formální časy, tak miluju Pizzeria Magpie, anebo si zajdu na brunch do Le Cartet ve starém Montrealu, kde dělají velmi těžkou quebeckou snídani a také zdravý talíř v západním stylu. Snažím se tam zastavit pokaždé, když se vrátím domů.

Kdo je tvou nejoblíbenější montrealskou osobností?
Leonard Cohen z anglické strany a Danny Laferriere z té francouzské – jeho knihy jsou skvělé!

Na jakou montrealskou akci nebo festival se těšíš celý rok?
Nikdy jsem nebyl doma, když je u nás festival Osheaga, ale někdy bych se tam opravdu rád zajel podívat, ten line-up je vždycky famózní. A pak také vždycky musím zajít na místní jazzový festival.

Kam chodíš v Montrealu relaxovat?
Často si chodím zaběhat do hor. O víkendových ránech tam není narváno a cítím se tam jako na venkově, a přitom jsem jen pět minut od centra!

Na co v souvislosti s Montrealem nejraději vzpomínáš?
Náš první koncert se Simple Plan v hale Bell Center je nezapomenutelný. Náš baskyrarista David kdysi žil přímo vedle, když jsme začínali, a vždycky jsme spolu mluvili o tom, jak moc bychom tam jednou chtěli hrát. Byl to pro nás magický okamžik, když se nám to poprvé podařilo.

Před dvěma měsíci napsal Chuck svůj první článek pro server Le Huffington Post – tehdy zdokumentoval část asijského turné Simple Plan.

Nyní se Chuck opět na chvíli vrátil ke psaní, a napsal článek o tom, jak vnímal převzetí humanitárního ocenění Allana Waterse, které Simple Plan minulý měsíc získali za svou práci s nadací Simple Plan Foundation.

Český překlad původně francouzského článku si můžete přečíst zde:

Když hudba zachraňuje životy
napsal Chuck Comeau

31. března na Gala Dinner JUNO Awards byli Simple Plan oceněni humanitárním oceněním Allana Waterse, kterým bývají každoročně oceňováni kanadští umělci za své dobročinné snahy. My jsme byli oceněni za naši práci s nadací Simple Plan Foundation. Mezi dalšími muzikanty, kteří ocenění v minulých letech získali, se řadí například Neil Young, Bryan Adams a Sarah McLachlan. V roce 2012 Simple Plan Foundation dosáhne neuvěřitelné hranice jednoho milionu dolarů v donacích organizacím, které pomáhají mladým lidem v nouzi nebo těm, kteří trpí různými nemocemi.

To, že jsme za práci s naší nadací byli oceněni, bylo rozhodně jedním z nejkrásnějších momentů naší kariéry. Je to velmi speciální ocenění a rozhodně se jednalo o večer, na který nikdy nezapomeneme. Rozhodně si toho moc ceníme.

Když nás před šesti lety napadlo vytvořit Simple Plan Foundation, nikdo z nás si ani nemohl představit, jak velkou součástí nás samotných naše nadace jednou bude. Rozhodně jsme neměli ani tušení, kolik práce to bude vyžadovat. A co víc, nikdo z nás si v ten moment neuvědomil, jak moc pro nás bude zapojení do takovéto záležitosti znamenat. Dnes je Simple Plan Foundation součástí toho, kým jsme jako kapela a jako lidé, a už sami sebe ani jinak nevidíme.

Všichni jsme měli možnost vyrůstat v rodinách, které nás od malička učily, že když člověk v životě dosáhne něčeho velkého, musí být štědrý a nějakým způsobem to společnosti oplatit. Byli jsme poctěni neuvěřitelnou kariérou a mohli se nám tak vyplnit naše nejvroucnější sny. Když každý den vstaneme, máme možnost procestovat celý svět a dělat to, co dělat milujeme. Ani ne před dvěma týdny jsme oslavili 10. výročí našeho prvního alba a zároveň 13 let od založení kapely. Jsme neuvěřitelně vděční za všechno, co nám život dal. A Simple Plan Foundation je naším způsobem, jak můžeme pomáhat těm, kteří neměli takové štěstí jako my.

Je vážně úžasné, že za tohle vše, za naší kariéru a za nadaci vděčíme především neuvěřitelné síle, kterou má hudba. Díky ní nás pět našlo v životě vášeň, účel… a hlavně jsme se stali tím, kým dnes jsme. Byla to hudba, která nám umožnila komunikovat s našimi fanoušky z celého světa, kteří v našich písních našli něco, co pro ně hodně znamená, něco, s čím se dokáží ztotožnit. Nemůžu ani spočítat, kolikrát se nám už stalo, že za námi po koncertě přišel nějaký fanoušek, aby nám řekl, že kdyby nebylo naší hudby, dnes by tu již nebyli. Nebo kolikrát jsme od nich obdrželi dopisy a emaily, ve kterých nám psali, že hudba je jejich jediným zájmem, jedinou motivací a jedinou věcí v jejich životě, která v jejich životě dává smysl. Poté, co něco takového uslyšíte poprvé, berete taková slova na lehkou váhu a říkáte si, že to zveličují, ale když se to stane desetkrát, dvacetkrát a potom stokrát, začínáte si uvědomovat, že to, o čem mluví je pravda, a že je to upřímné.

Jednoduchá píseň může na pravém místě a v pravý čas změnit úplně vše. Může člověku zlepšit náladu, pomoci v těžkých časech, vytěžit peníze pro dobrou věc a někdy dokáže i zachránit život. V dnešních dobách, kdy je hudba chápána jako komerční produkt, je závažnější, než kdy jindy, si uvědomit, jak moc důležitá hudba jako taková je. To zahrnuje cíl Simple Plan Foundation: pomáhat mladým v nouzi skrze sílu hudby.

Už od počátků naší nadace se snažíme těžit finance a rozšiřovat povědomí ohledně záležitostí, které jsou blízké našim srdcím: a to skrze naše každoroční benefiční koncerty naší nadace, účast na akcích jako Live 8, MTV Asia Aid a We Day, iniciativy proti řízení pod vlivem jako MADD, RADD a Educ Alkohol, účast v charitativní písni „Waving Flag“ pro Haiti, kampaň s cílem prodeje náramků a peněženek pro War Child, participace v kampani United Way, prodej triček na podporu japonského Červeného kříže na pomoc obětem japonského zemětřesení… To jsou jenom některé ze způsobů, které nám umožňují dosahovat našich cílů. K tomu jsme se také nedávno rozhodli přispět jedním dolarem z každého prodaného lístku na naše koncerty po celém světě. Pro nás je to další způsob, jak se ujistit, že můžeme pokračovat v naší misi, kterou jsme si se založením nadace stanovili.

Samozřejmě, veškerá naše charitativní činnost by nebyla možná bez pomoci všech lidí, kteří nás v ní podporují. Zaprvé musím poděkovat našim úžasným dobrovolníkům. Žádný z nich za svou neuvěřitelnou práci nikdy neobdržel ani cent – a právě jim vděčíme za to, že jsme nyní získali ocenění Allana Waterse. Jsou to také naši fanoušci, kteří nás podporují v našich charitativních iniciativách – a to, proč může Simple Plan Foundation pomáhat tolika mladým lidem. Jsou také těmi, kteří nás svými příběhy, zkušenostmi a často velmi dojemnými dopisy, k těmto činům inspirovali.

Nakonec bych chtěl dodat, že jsme velmi hrdí na to, že můžeme být (prozatím) nejmladšími recipienty této ceny. Opravdu není třeba čekat, až vám bude 50 nebo 60 let, abyste začali pomáhat ostatním. Vskutku doufáme, že toto ocenění bude inspirací pro další mladé kapely a umělce, aby se také zapojili a věnovali svůj čas pomoci druhým.

Tom Cheney, majitel Idobi rádia, který se členy Simple Plan přátelí už téměř od jejich počátku a během posledních 6 let také umožnil Sebovi a Patrickovi mít na jeho rádiu jejich vlastní pořad Man Of The Hour, si v novém článku na oficiálních stránkách Idobi rádia trochu zavzpomínal na první chvíle, kdy se se Simple Plan potkal.

Níže si můžete přečíst překlad a také rozhodně doporučuji si poslechnout rozhovor, který Tom s kluky před 9 lety natočil – je velice zajímavé sledovat, jak se některé věci změnily a jiné zase vůbec ne :) Odkaz na něj najdete v článku:

Toto vyšlo před 10 lety.
*obrázek alba No Pads, No Helmets…Just Balls*

A je to skoro 9 let, co jsem potkal tyhle kluky
*fotografie Simple Plan*

Šel jsem se mrknout na tuhle holku.
*fotografie Avril Lavigne*

A sledoval tohohle kluka dělat svoje kouzelnický triky.
*fotografie Evana Taubenfelda*

A pak jsem potkal tohohle chlápka.
*fotografie Patricka Langlois*

Pracoval ve stánku s merchem a řekl me: „Jdi zpátky do autobusu a promluv si s mými kluky.“

Já na to: „A co za to?“

Pat vytáhl obrovskou roličku peněz a dal mi stodolarovou bankovku.

Já řekl: „Co ještě mi dáš?“

On řekl: „Budu se s tebou líbat.“

Já řekl: „Veď mě!“

Jestliže jste si ještě neposlechli můj rozhovor, který jsem s kluky natočil před 9 lety, tady je.

Jinak, jejich debutové album bylo platinové ve čtyřech zemích – dvakrát platinové ve třech. O deset let a deset dalších platinových certifikátů později, je mi velkým potěšením sledovat tyto kluky a tuto kapelu kvést během celé této dekády. A je velmi uspokojující vidět lidi uspět v něčem, co milují, a musím dodat, že se to nemohlo přihodit skupině milejších kluků.

Takže všechno nejlepší k těm 10 letům a přeji aspoň ještě dalších 10 takových! A to budou pak skoro dvě dekády.

Jak už jsem vám dávala vědět dříve, Chuck patří mezi sedm kanadských hudebníků, kteří byli požádáni organizátory Juno Awards, aby si vybrali jeden kus umění z Národní galerie a promluvili o něm ve speciálním videu, které bude později dostupné přímo v galerii.

Chuckovo video bude poprvé odvysíláno tento pátek a bude také dostupné na YouTube.

Nicméně na levé straně tohoto článku se již můžete podívat na to, který kousek si pan Comeau vybral. Tato malba se jmenuje „Winter Theme No. 7″ a byla vytvořena Jackem Shadboltem v roce 1961. V emailu z evropského turné Simple Plan, o tomto obraze Chuck napsal několik slov pro deník Ottawa Citizen a také zmínil svůj vztah ke galeriím umění:

“Barvy jsou to, co mě k tomuto kousku hned přitáhli. Miluju ten abstraktní pocit této malby, ale poté, co jsem strávil delší čas jejím sledováním, začal jsem ho vidět i z trochu jiné perspektivy – stal se pro mě mnohem zajímavějším, a začal jsem si všímat, že je vlastně jedná o pohled z výšky na přístav v noci. Hrozně se mi líbilo, jak jsem mohl po určitém čase v tomto obraze nacházet vždycky něco navíc. [Umělecké galerie] jsou způsobem, jakým se můžu odprostit od reality a ztratit se v kráse a zapomenout na všední aspekty svého života. Nutí tě to přemýšlet a začít pochybovat o vlastním vnímání světa… Může mi to přinést nápady pro texty písní, pro obal alba, videoklipy, koncepty pro naše živá vystoupení nebo design naší stránky. Stimulují mysl a mají na mě velký vliv co se týče vytváření vlastních uměleckých děl.”

Oslava 10. výročí prvního alba Simple Plan „No Pads, No Helmets…Just Balls“ je skvělou příležitostí ohlédnout se zpátky a podívat se na to, jak vůbec kapela vznikla, jaké měla cíle tehdy a jak se dnes změnily nebo nezměnily, co vůbec plánuje dobudoucna a tak dále.

Právě na tyto a další otázky se Jon Ableson z hudební stránky Alter The Press zeptal v novém rozhovoru Chucka (a ke konci také Sebastiena) a vzešel z toho jeden z nejzajímavějších rozhovorů za velmi dlouhou dobu.

Z tohoto rozhovoru jsme se například dozvěděli, že ještě tento rok k oslavě 10. výročí by Simple Plan chtěli vydat nejenom již zmíněné EP s nevydanými písněmi a nové DVD, ale také už několik let slibovanou fotoknihuvýsledná fotokniha by měla mít na 250 stránek a měla by dokumentovat život na cestách, v zákulisí a mnoho dalšího.

Připravila jsem pro vás český překlad tohoto rozhovoru a celý jej najdete zde, takže čtěte dál:

(Celý příspěvek…)

Letos začneme 14. února jedním hezkým cliché: zajímalo vás někdy, jak asi slaví kluci sv. Valentýna? Už z jejich posledního webchatu se nám doneslo, že například Chuck nedá dopustit na klasiku kino + večeře. A jak jsou na tom ostatní? Sebastien jednu svoji valentýnskou story (nebo spíše story z prvního rande) sdělil v rozhovoru pro Mike“s Bloggity Blog:

Lidi vždycky hrozně zajímá, jaké je to randit s rock star – ale narozdíl od toho, co si lidi často myslí, není to nijak odlišné od toho, jak to chodí u ne-rock star. Nakonec, jsme všichni jenom lidi a taky jsme nervózní z prvních rande a nemůžeme se rozhodnout jaké tričko si vzít na sebe, na jaké perfektní místo ji vzít, a co říkát a dělat, aby to bylo správně. Do takových věcí se investuje spousta myšlenek.

Být v kapele, která je neustále na cestách, navíc v tomhle ohled není zrovna pozitivní věc. Máme hrozně moc práce s tourováním, že nám toho moc na randění nezbývá, takže můžu upřímně říct, že v tom nejsem moc dobrý. Na jedno rande před 6 lety si ale moc dobře pamatuju.

Bylo to mé první rande od té doby, co jsem vyšel ze střední, a bylo to s dívkou, kterou jsem znal už 8 let. Když jsme se setkali a zašli na večeři, byl jsem si jistý, že si musela myslet, že jsem hrozně sobecký, protože jsem to na začátku večera četl z jejích očí. Nicméně, večeře začala celkem dobře, zavedli jsme obstojnou konverzaci a měli jsme skvělé jídlo (na to si v Montrealu nemůžeme stěžovat). Postupně jsme docházeli do toho bodu večera, kdy buď můžete ještě někam zajít na drink, nebo to celé zabalit.

Nebylo to naschvál, ale v jeden moment jsem řekl nějaký vtip a ona se zrovna napila svého vína; no, není třeba dodat, že ten překrásný bílý ubrus byl postříkán červenou, když moje dívka vyprskla smíchy. Oba jsme se tomu začali smát a celá atmosféra se od toho momentu zlepšila. Do konce večera jsme se oba moc bavili a skončilo to moc dobře.

Co jsem si z toho večera odnesl je to, že když všechno selže, řeknete v nesprávný čas nějaký vtip a že nešikovnost a postříkávání náhodných věcí jsou věci, které by měly být součástí dobrého rande.