Joe DeAndrea ze serveru AbsolutePunk nedávno podnikl další důkladný rozhovor s Chuckem a jako vždy se jedná o kousek, který si budete chtít celý přečíst.
V tomto rozhovoru se Chuck otevřel ohledně negativní kritiky především na první vydanou píseň z procesu vytváření tohoto alba – „Saturday“ a ohledně těžkých časů, které díky tomu musela kapela přetrpět. Také zmínil odlišnou strategii, kterou kluci budou mít co se týče singlu určeného pro USA, kterým bude píseň „Singing In The Rain“, která by se dala popsat jako něco ve stylu reggae, kde se objeví duo R. City (jedná se mimochodem o vůbec první rozhovor, kde Chuck oficiálně tuto zajímavou kolaboraci potvrdil). Kromě toho Chuck promluvil také o dalších hostech na albu – Jordanu Pundikovi a Juliet Simms a o rozdílu mezi tím mít k dispozici umělce, který si napíše vlastní part, a umělce, který zazpívá part, který mu předem kluci napíší.
Dalším velkým tématem rozhovoru byly styly, které se na desce objeví – především balady, pop-punkové písně, popovky a „zvláštní“ písně. Chuck hovořil o tom, jak měla kapela v létě hotovou většinu desky, ale později si uvědomila, že jí tam chybí několik tradičních klasických Simple Plan písní více pop-punkového žánru, což vyústilo v nám již známé po-punkové sessions, ze kterých vzešly tři dodatečné písně na album: „Opinion Overload“, „Farewell“ a „Nostalgic“.
Vzhledem k tomu, že se jedná o skutečně obsáhlý a velmi dobrý rozhovor, který skutečně doporučuji pročíst celý, připravila jsem pro vás také jeho český překlad – čtěte dál.
Rozhovor s Chuckem Comeau pro AbsolutePunk
Autor: Joe DeAndrea
Původní rozhovor: zde
Asi začnu s citlivým tématem, ale všiml jsem si, že vaše poslední tři alba všechna debutovala na 2. příčce kanadských hitparád. Myslíš si, že se vašemu novému albu podaří sesadit Adele z prvního místa? Asi právě ona bude vaším největším konkurentem.
Dobrou zprávou je, že v to datum toho moc jiného nevychází! To je dobré. Je to vzrušující. Bylo by úžasné mít ve své vlastní zemi desku na prvním místě. Bylo by to neskutečné. Ale uvidíme. Naprosto netuším. Je to šílené. Je těžké v této době předvídat, alespoň co se prodeje alb týče. V naší scéně a s naším typem fanoušků… nejsou to zrovna starší fanoušci jako ty, co mají Michael Bublé nebo Adele, kteří by si kupovali fyzická alba. Nicméně máme spoustu vášnivých a velmi oddaných fanoušků, kterým záleží na tom mít doma skutečné CD, jeho přebal a všechno. Ale v současné době to není naše zaměření. Chceme jenom vydat hudbu a chceme, aby si ji lidé poslechli – jakkoliv je jim libo – ať už ji streamují, koupí si ji na iTunes, koupí si fyzickou kopii, nebo si ji půjčí od kamaráda, je mi to jedno. Hlavně ať si to poslechnou.
Jak moc jste si jistý singly, které vydáváte? Vím, že se „I Don’t Wanna Go To Bed“ daří celkem dobře na kanadských popových rádiích. Plánujete jej vydat i pro americká rádia?
Tuto píseň jsme nikdy neplánovali vydat jako single v amerických rádiích. Je to trochu divné, protože pro single v USA máme trochu odlišnou strategii. Budeme tam vydávat „Singing In The Rain“. Ten vydáme někdy na jaře kolem března/dubna. Je to hodně letní song. Chceme ho načasovat s návratem pěkného počasí, takže je to trochu zvláštní. Trochu to zlehčí naše očekávání ohledně vydání naší desky a jejího debutu v hitparádách v USA, protože jsme tam skutečně dlouho nebyli zastoupeni. Schválně jsme tam nevydali nic jiného, protože jsme čekali, až tam vydáme tuto píseň, takže to je náš plán na březen nebo duben. Uvidíme, co se stane. Ale myslím si, že ta píseň je skvělá. Je jednou z mých nejoblíbenějších na celé desce. Přijde mi, že má potenciál, aby se lidem zalíbila, a snad se bude líbit v rádiích. Jsme obezřetně optimističtí.
Vaše nové album obsahuje také featuring s R. City. Před nedávnem měli velký letní hit s Adamem Levinem.
Jo, měli desku číslo jedna po celém světe. Je úžasná. Miluju je. Miluju jejich styl. A co miluju nejvíc je, jak je to kapela z Panenských ostrovů a skutečně se dokázali prosadit. Žijí a dýchají tím reggae vibem. A mají ten přízvuk a všechno. Jsou fakt třída. Líbí se nám, že na albu můžeme mít tento trochu vlivu. Není to přesně to, co bychom běžně dělali, nevyrostli jsme hraním takové muziky, ale vždycky jsme ji milovali a respektovali. Na našem posledním albu jsme měli možnost pracovat se Seanem Paulem, takže ten taneční rytmus už je i nyní součástí některých našich písní. A mít na albu tyhle kluky, kteří jsou skvělí v tom, co dělají, a kteří z takové scény pochází je fakt super. Díky tomu je ta píseň o to více speciální, o to více vzrušující. Mít příležitost získat takového umělce je skvělé. A k tomu, jak jsi již zmínil, právě zažili velké momentum. Měli velmi populární song. A navíc, když jsme se s nimi setkali, zjistili jsme, že to jsou ti nejmilejší a nejskvělejší lidi na světě. Přišli do studia a pracovali opravdu tvrdě na svých partech a dávali si je znovu a znovu. Bylo to velmi uspokojující a opravdu cool. Když se setkáš s lidmi, které respektuješ, a ze kterých se vyklubou vážně dobří lidé, je to o to větší zábava. Doufám, že nám jejich kolaborace pomůže, bylo by to super.
Takže, toto album nakonec nevyšlo na konci roku, jak jste původně doufali. Co bylo příčinou posunutí data jeho vydání?
Přibližně uprostřed léta jsme měli desku hotovou a zvažovali jsme její vydání na podzim, ale pak jsme si tu desku začali přehrávat zpětně a přišlo nám, že tam něco chybí – jakoby nebyla kompletní. Přišlo nám, že nám na albu chybí určité prvky. Především to byly písně, které by byly více v duchu klasických Simple Plan písní. Chybělo nám trochu více tvrdších, energičtějších písní, a to i přesto, že jsme skládali víc jak rok a půl. A abych řekl pravdu, už jsme měli skládání taky dost a říkali jsme si: „Proboha, jsem tak rád, že už máme desku hotovou a můžeme zase vyrazit na turné.“
Já a Pierre jsme si sedli a promluvili jsme si s celou kapelou a řekli jsme: „Víte co, kluci, přijde nám, že bychom se měli vrátit a napsat trochu víc písní a zaměřit se na to, aby naši fanoušci dostali ty písně, které od nás očekávají.“ Taky co se týče nás, kdy jsme tu desku poslouchali, říkali jsme si: „Páni, potřebujeme na naše koncerty ještě trochu víc klasických Simple Plan písní.“ Potřebovali jsme trochu energických tracků pro naše turné a chtěli jsme, aby naše koncerty byly zábavné a měly dost energie. Budeme je hrát po další celé dva roky, víš? Musíme se ujistit, že má naše deska tu energii, která je pro naši kapelu tak důležitá. Takže jsme se vrátili k psaní v říjnu a listopadu a asi měsíc jsme skládali a vzešly z toho tři písně, které se na albu objeví, a to „Nostalgic,“ „Farewell,“ a první píseň alba „Opinion Overload“ – všechny tyto písně byly složeny v závěrečných sessions ještě předtím, než jsme mohli konečně říct, že je deska hotová. Bylo to opravdu šílené, protože jsme se museli čím dál více přizpůsobovat. Museli jsme si dávat deadliny. Skončili jsme se skládáním na konci listopadu a ve studiu jsme byli už na začátku prosince. Vše jsme dokončili mezi Vánocemi a Novým rokem. Myslím si, když se tak ohlédnu zpět, že jsem moc rád, že jsme se dohnali k tomu, abychom složili ještě těchto pár písní, protože to celou naši desku úplně změnilo. Pokud bys ty tři písně z desk odstranil, měl bys úplně jiné album.
Je to taky super s toho důvodu, že vám zítra vyjde „Opinion Overload“, společně s videoklipem. Z různých záběrů a fotografií, co jsem viděl z natáčení, to vypadá, že bude velmi podobné klipu „I’d Do Anything“ s celou tou atmosférou malého klubu. Bylo to záměrem?
Nesnažili jsme se zkopírovat „I’d Do Anything,“ ale myslím si, že pro nás bylo rozhodně důležité vytvořit video, které by bylo takovým „návratem k našim kořenům,“ víš? S žádným šíleným narativem, nebo šílenou produkcí. Jen to všechno vzít pěkně zpátky k tomu, o čem tahle kapela je, což je hraní naživo. Přesně to milujeme, a děláme to od té doby, co nám bylo 14 let. Přesně tam totiž dle mého názoru naše kapela ožívá. Tam se nejvíce bavíme. Šli jsme tedy do jednoho malého rockového klubu, kam jsme pozvali několik desítek fanoušků, a vytvořili jsme čisté performační video. Nemyslím si, že jsme někdy vydali čistě performační video. Tahle píseň má v době ducha první a druhé desky, a to aniž by zněla jako píseň z roku 2002, takže jsme chtěli klip, který by k tomu ladil. Videoklip jsme dokončili dnes ráno, takže je nyní hotov. Moc se těším, až jej naši fanoušci uvidí.
Co se týče příštích videoklipů, zajímalo by mě, jestli v nich využijete tuto sportovní tematiku, kterou používáte na přebalu alba. Přijde mi, že třeba ke „Kiss Me Like Nobody’s Watching“ by se naprosto hodil klip, kde byste byli ve sportovních dresech, a někdo by vám v nějakém sportu dal pořádnou nakládačku.
[Směje se] To je hrozně vtipné, protože jsem měl podobný skvělý koncept pro jeden klip, kde by nám někdo dal takovou nakládačku. A je tam takový zvláštní zvrat… Radši ale neprozradím nic. Vážně jsem moc rád z toho, jak dopadl náš photoshoot k přebalu alba. A co teprve až uvidíš, jak vypadá vnitřek bookletu, je to vážně super! Přijde mi, že umění je tak trochu vymírající druh. Člověk už nevidí dost propracovaných koncepčních photoshootů pro obaly alb. Lidi si prostě řeknou: „Hey, pojďme udělat jen normální press shoot“ a nic víc, protože to nikoho nezajímá, nikdo si fyzické album nekoupí. Ale já ti nevím… Já jsem vyrůstal na tom, že jsem byl velkým fanouškem obalů alb a vždycky jsem se těšil na to, s čím vzrušujícím a výjimečným moje oblíbená kapela přijde. Jedny z mých nejoblíbenějších obalů jsou ty k No Pads nebo Still Not Getting Any, které měly oba naprosto skvělý koncept. A dokonce i Get Your Heart On. Rádi se převlíkáme, děláme si sami ze sebe legraci a nebereme se moc vážně. Takže ten přebal dopadl vážně skvěle. Nemůžu se dočkat, až lidé uvidí celý booklet.
Měli jsme navíc velké štěstí. Bylo téměř nemyslitelné, že bychom takový photoshoot utáhli, ten rozpočet by byl úplně mimo naše možnosti. Ale já jsem osobně zavolal do každého týmu v Montrealu. Jako Montreal Impact, což je MLS fotbalový tým, zavolal jsem jim a oni nám dali povolení použít jejich stadion a jejich dresy. Pak Montreal Alouettes, fotbalový klub v CFL nám dal k použití jejich šatny, dresy a všechno. Pak jsme šli na tenisový stadion, na kterém se koná ATP turnaj v Montrealu a použili jsme i ten. Bylo to úžasné. A také bylo super, že jsme to mohli nafotit v našem rodném městě.
Kromě toho, že jsme se dozvěděli, že album vyjde až v roce 2016 jsme také zjistili, že na něm nebude „Saturday“. Bylo to způsobeno tím, jaké negativní reakce se na tuto píseň objevily, nebo to bylo pouze vaše kreativní rozhodnutí?
Byl to tak trochu mix obojího, abych k tobě byl upřímný. Měli jsme tu píseň a přišlo nám to jako „Hey, je hotová, pojďme ji vydat.“ A pak vyšla a reakce byly půl na půl – některým se líbila, a některým se vůbec nelíbila. Několika lidem, kteří byli v procesu vytváření alba zapojeni se vážně vážně vážně líbila. Říkali: „Říkám si, je boží!“ A to je vždycky skvělé slyšet, takže si pak člověk řekne „Ok cool, pojďme to zkusit, a uvidíme, co se stane.“ Ale myslím si, že hluboko vevnitř jsme to tušili a v hlavě si říkali „Víš co, myslím, že tohle nejsme my.. “ Nepřipadalo nám to správné. A to bylo jedním z mála okamžiků v naší kariéře, kdy jsme nenásledovali své srdce a pak nás to pořádně kouslo do zadku. Ale měli jsme z toho velké ponaučení. I když to děláme už spoustu let, vždycky se člověk z něčeho může ponaučit. Je to hodně pokorná věc. Člověk musí být dost rozumný na to, aby to přijal. Když jsme si začali pročítat ty komentáře a ten celý feedback, říkali jsme si „Sakra … my s tím celkem souhlasíme.“ [Směje se]
Už od začátku byl tenhle song opředen zvláštním vibem. Bylo to poprvé, co jsme na písni použili „sample“. Celé to „S-A-T-U-R“ atd. Nikdy předtím jsme ničeho takového nepoužili. A když to člověk udělá, tak musí jít a požádat o povolení k použití a to je ta nejtěžší a nejdivnější věc.. Napsali jsme kolem toho celý song a pak jsme museli prosit o svolení, abychom to vůbec mohli použít a celé to byl takový divný proces. Vlastně jsme si později uvědomili, že to není nic pro nás. Raději bychom sami vše složili oproti samplování nebo něčeho takového. Některým kapelám to jde, ale pro nás to není. Přišlo nám, že to tam ani nakonec nechceme dát. A jak jsme psali čím dál více a více písní, prostě nám to do toho mixu nesedělo. Nepřišlo nám to jako dobrá součást naší čtrnáctky písní, takže jsme se rozhodli ji na albu nezahrnout. Je vydaná samostatně, takže si ji lidé mohou poslechnout, pokud chtějí, ale rozhodli jsme se, že součástí alba nebude.
Pročítal jsem si komentáře na YouTube k “Saturday” a v jednom z nich stálo něco jako: “Tahle píseň je asi jen tou jejich nejpopovější na albu a zbytek alba bude mít hodně těch dobrých písní jako těch jejich skvělých balad, které všichni známe a milujeme,” nebo něco takového a bylo vážně zajímavé to číst, protože jsem si uvědomil, že spousta vašich fanoušků vás pravděpodobně poslouchá možná spíše pro ty balady, než pro vaše popovější věci. Je to něco, co si ve studiu také uvědomujete? Přijde vám občas, že třeba napíšete příliš popových songů a říkáte si, “Achjo, už bychom měli začít psát balady, tohle nesmíme pokazit,” protože jsou pro fanoušky tak důležité?
Vždycky byly součástí našeho zvuku. Vždycky jsme je psali. Myslím, že to začali s “Perfect” na naší první desce a tím, jak důležitou se tato píseň stala pro nás, naše fanoušky a naší kariéru. Trochu svým způsobem naši kapelu definovala. Možná kdyby na první desce nebyla žádná „Perfect“, tahle kapela by neměla tu samou kariéru. Pokud jste kapelou, která má jen zábavné a super-popové písně, může vám chybět trochu více hloubky. Mohlo by vám chybět trochu upřímnosti a reality. A já si myslím, že to naši fanoušci hodně oceňují. Dokáží vidět tu upřímnost.
Když jsme dospěli, začaly se nám líbit více rozmanité desky. Líbily se nám kapely jako Guns N‘ Roses – měly tyhle epické, velmi emocionální balady. Nám vždycky přišlo, že by každé album mělo mít různé části. Člověk by měl cítit různé emoce. Stále jsme k tomuto formátu alb přitahováni, kdy tě album vezme do různých míst, do různých nálad. Je pravdou, že během naší kariéry byly velmi důležitými právě písně, které byly pomalejší, více emocionální, s větším významem a důležitějšími tématy. Na našem druhém albu jsme měli „Untitled“ – píseň, která znamenala hodně pro mnoho lidí. Pak na třetím albu to bylo „Save You“ – píseň, kterou Pierre napsal o svém bratrovi, který měl rakovinu. A na naší poslední desce Get Your Heart On jsme měli „This Song Saved My Life,“ ve které se zpívá o síle hudby. Stalo se to něčím, co naši fanoušci milují a očekávají, a to říkám se vší skromností. Milujeme skládání takových songů a myslím si, že jsme v tom i dobří. Je to součást našeho arsenálu věcí, které umíme a umíme je dobře. Ne, že bychom museli mít na každém albu baladu, ale prostě nám to přijde správné vracet se k takovýmto písním a usijstit se, že jsou procítěné, upřímné a opravdové. Věci, které jsou silnější víc, než co jiného, co se týče emocí a všeho.
Na této desce máme rozhodně několik songů v tomto duchu. Máme tam „Perfectly Perfect,“ která se nese v tradici pop-punkových akustických balad, které byly v průběhu let vydány – něco jako „Good Riddance (Time of Your Life)“ od Green Day nebo „Hey There Delilah“ od Plain White T’s a další podobné úžasné písně. A pak tu máme „Problem Child,“ což je píseň, která bude důležitá pro mnoho z našich fanoušků. Myslím, tedy doufám, že pro ně bude mít velký význam.
Balady na tomto albu nejsou úplně to, na co by byli lidé na albu Simple Plan zvyklí – především kvůli tomu, že „I Dream About You“ má velmi uklidňující elektronický vibe a myslím si, že hlas Juliet Simms tomu ještě přidává. Má temnou, až tajemnou atmosféru. Co si o této písni myslíš například v porovnání s pomalejšími písněmi více rockového charakteru, jakou je třeba „Astronaut“ z Get Your Heart On?
Rozhodně to má o mnoho více temnější charakter, než jakého jsme se kdy v minulosti dotkli. Přišli jsme na tuto píseň a nějakou dobu jsme si ji schovávali. Přišla nám, že je velmi odlišná. Zahráli jsme ji několika lidem a všichni nám říkali: „Tohle je tak skvělá píseň, tak cool a tak jiná.“ Myslím si, že nám vyšla skvěle. A dodáním Julietina hlasu jsme tomu přidali úplně jinou dimenzi z pohledu příběhu. Co se týče textu, je to velmi jednoduchý nápad. Je to o tom, že spousta lidí sní o penězích, být slavným a tak, ale já sním jenom o tobě. Je to jednoduché, ale ta melodie a to, jak je to celé stavěné z hlediska produkce kolem, tomu dodává trochu strašidelný nádech. To byl náš plán, takže dodáním ženského hlasu jsme trochu dodali tomu příběhu, jelikož teď dostanete dvě strany příběhu. Myslím si, že je to super píseň a skvěle ukončuje toto album. Je pro nás dost odlišná. Nemám ponětí, jak na ni budou fanoušci reagovat. Doufám, že se jim bude líbit. Myslím, že ano. Přišla nám neuvěřitelně zajímavá a stále jsme se k ní vraceli. Prostě jsme si mysleli, že by to byla zajímavá a trochu odlišná věc, kterou jsme chtěli vyzkoušet.
Myslím si, že co o tomto albu řekne hodně lidí, a já jsem tím také vinen, je to, že je to „návrat“ k nějaké jiné desce, čemuž zároveň na 100% nevěřím. Nikdy jste neudělali píseň, která by byla jako „I Refuse,“ že? Takže, není to pro tebe jako skladatele frustrující, že během let jako skladatel zraješ a zlepšuješ se a pak napíšeš nějakou píseň a lidi o tom řeknou „Super! To zní jako něco, co jsi napsal, když ti bylo 17!“ – i kdyby to nebylo řečeno zlomyslně? A pak si říkáš „Počkej, ale tak to není…“
Vtipné je, že Pierre a já o tom mluvíme pořád. Je na tom něco opravdu ironického, že když jsme poprvé vydali No Pads, mělo to skvělý úspěch, ale zároveň ta deska získala také spoustu negativní kritiky. Byla to éra Good Charlotte, nás, Blink a New Found Glory, a všechny tyto kapely byly nenáviděny za to, že jsou příliš pop na to, aby byly „pop punk“. Je divné si to nyní představit – zvlášť, pokud člověk tu dobu nezažil, ale četl jsem tehdy články, které naši scénu naprosto strhávaly. Bylo to drsné. A tehdy lidé říkali „Tahle deska je tak popová, je tak tohle a tohle, tohle přece není pravý punk rock.“ Proto je tak vtipné, když mi teď lidé říkají, když vydáme píseň jako „I Refuse,“ která je rychlá a agresivní – mnohem agresivnější, než cokoliv, co jsme měli na No Pads – tihle lidé říkají „Oh yeah, to je úplnej návrat ke kořenům!“ A já si říkám „Počkej, ale neříkal si, že naše materiály byly příliš popové?“
Je to jakoby percepce byla silnější než realita toho, co ve skutečnosti na těch deskách je. Pokud si poslechnete No Pads nebo Still Not Getting Any, jsou to vysoce-energické desky, ale jak jsi říkal, nebylo tam mnoho písní, které by byly tak tvrdé, jako jsou některé na této nové desce. Přijde mi, že tohle je jedna z našich nejtvrdších desek – a to především díky těm posledním třem písním, o kterých jsem již mluvil. Učinily toto album více rockové a mnohem tvrdší. Přijde mi to jako návrat v tom smyslu, že jsme se snažili zachytit ten duch času, kdy jsme dělali naši první a druhou desku – ale co se skládání týče, myslím si, že jsme nyní mnohem lepší, a že jsme hodně dospěli. Jako kapela jsme učinili pokrok. Myslím, že jsme lepší, hrajeme lépe, skládáme lépe. Ale chtěli jsme znovu zachytit to, co lidi na této kapele milují. Je to ta energie, ta zábava. Ty super rychlé písně, které prostě umíme, víš? Doufám, že to lidé z naší desky pochopí, ale zároveň, je rok 2016. Nemůžeme se pořád vracet a natáčet to samé album pořád a pořád dokola.
Ale pokud si poslechneš celou tu desku, myslím si, že hodně písní je v tomto stylu. Nikdy jsme neudělali nic jako „I Refuse,“ možná kromě „Thank You“ na druhé desce. Každé album, které jsme kdy vytvořili, mělo jiný nádech. A já si myslím, že proto je také tak těžké definovat, co přesně Simple Plan je, protože se to vždycky snažíme malinko změnit.
Řekl bych, že by se vaše nové album dalo rozdělit do čtyř částí: balady, pop-punkové písně, zvláštní písně a popovky. Myslím si, že by se stejně dalo definovat i Get Your Heart On.
Chceme si prostě jen dát povolení experimentovat a neškatulkovat se jen do jedné kategorie. Myslím si, že to také vysvětluje, proč jsme tady už jako kapela tak dlouho. Pokud bychom se vždycky snažili vytvářet rychlé písně, nemyslím si, že bychom dosáhli takové úrovně, na jaké dnes jsme. Pokud bychom skládali pouze písně pro Top 40, nemyslím, že bychom tu dnes byli. Tyhle kapely mohou mít úspěch, ale nebudou mít žádnou substanci. Přijdou a zase odejdou, protože je tu nic nedrží a lidé je nechtějí vidět, protože nemají žádnou energii. Pro takovou kapelu je potom obtížné spojit se se svou fanouškovskou základnou, oproti rockové kapele, nebo třeba jen kapelám z této scény. U nás je prostě něco mnohem reálnějšího a upřímnějšího. Pokud bychom neměli balady, neměli bychom takové spojení s fanoušky, jaké máme. Tolik lidí nám posílá dopisy, nebo k nám na koncertech přichází a říkají nám „Vy tak rozumíte tomu, kdo jsem a čím procházím. Je to jako kdyby jste psali o mém vlastním životě a proto vás taky miluju.“ A o tom Simple Plan jsou, o tomhle všem.
Určitým způsobem, když se nás někdo zeptá: „Jakto že jste po 17 letech stále tady?“, tak si myslím, že to je také proto, že nejsme jenom jedno, nebo druhé. Nenazval bych to receptem na úspěch, ale našli jsme určitou rovnováhu mezi všemi věcmi, které máme rádi jako kapela, a které z nás činí to, čím jsme. Tak proto byla pro nás bylo na téhle desce tak důležité přidat písně, o kterých jsem mluvil, protože ty vysoce energické rockové písně nám prostě chyběly.
Myslím si, že hosté na tomto albu toto rozličnost alba o to více zdůrazňují, protože i když člověk může napsat popovou nebo pop-punkovou píseň sám, mít Jordana Pundika na „Farewell“ tomu dodává úplně novou šťávu. Jak se Jordan na tuto píseň vůbec dostal? Přemýšleli jste o těchto hostech už když jste písně psali?
Myslím si, že se asi snažíme dostat na naše desky každého skvělého pop-punkera, kterého známe. Zatím jsme na tom celkem dobře. Měli jsme Joela z Good Charlotte a Marka z Blink na naší první desce, a potom Alexe z All Time Low a Riverse z Weezer. Teď máme Jordana z New Found Glory. Máme celkem dobrou soupisku. [Směje se]
Přátelíme se s Jordanem a s kluky z New Found Glory už velmi dlouho. Hráli jsme spolu hodně koncertů po celém světě a myslím si, že sdílíme hodně společných věcí. Začali jsme přibližně v tu samou dobu a pořád jsme tady. Je tu toho hodně společného. Vždy je důležité zachovávat si to spojení s tím, odkud člověk vzešel, na čem vyrostl. Jako teenageři byli našimi idoly Strung Out, Ten Foot Pole, Lagwagon, No Use for a Name, a Pennywise. Je to v naší DNA. Je jedno jak moc popové věci máme, pořád tuhle scénu milujeme. A i při vytváření této desky jsme se vždycky vraceli k těmto kapelám a poslouchali je. To, jakým způsobem utváříme písně a jak o hudbě uvažujeme bylo založeno na poslechu těchto kapel. Myslím si, že hudba, kterou posloucháte jako teenager má ten největší vliv na tebe jako posluchače hudby. Nezáleží na tom, jak rozličným se váš hudební vkus stane čím jste starší, nikdy už nenajdete kapelu, díky které budete cítit takovou vášeň, jak to udělaly kapely za vašich dospívajících let. Pro mě je to zřejmé. Opravdu není snadné najít něco, co tě hudebně uspokojí tak, jako dřív, víš?
Je pro nás důležité mít na každém albu hosta, který nás s touto scénou trochu více propojí. A to byl právě ploán s Jordanem. Myslím si, že to zabil. Je to šílené. Když se do té písně vloží, je to jako by ten text byl napsán přímo pro něj. Jeho hlas je v té písni prostě perfektní. Myslím si, že jak pro fanoušky, tak pro kapelu je vždycky velmi důležité mít kolem i jiné lidi. Nikdy dřív jsme s ním nespolupracovali a bylo to prostě hrozně cool. Byl tak milý a řekl nám, že to pro nás moc rád udělá, protože nás miluje. Přišel do Pierrova domácího studia v San Diegu a vyšlo to parádně.
Co se týče dalších hostů, je to trochu jiné. Rádi se bavíme. Vždycky jsme byli fanoušky Nellyho v začátcích 90. let a prostě nám přišlo, že jsme měli píseň, která pro nás byla opravdu hodně odlišná, tak jsme si řekli „Co by jí učinilo ještě zábavnější a více vzrušující? Co kdybychom měli sloku od Nellyho? No.. to se asi nestane.“ Ale zavolali jsme mu a řekl, že se do toho pustí. Má velmi melodický talent. To, jakým způsobem rapuje někdy zní až skoro jako zpěv. Je to hrozně chytlavé a vždycky jsem byl jeho velkým fanouškem. Zároveň jsme taky vzešli z podobných let na začátku 2000. Kdysi dávno jsme s ním i byly ve stejných rádiových pořadech. Myslím si, že na té písni udělal kus práce. A co se týče Juliet, to bylo to samé. Viděli jsme ji na Warped Tour a věděli jsme, že má fantastický hlas. Zavolali jsme jí a hrozně se jí ten nápad líbil. Přišla do studia a udělala skvělou práci. A taky byla hrozně milá a vážně super. Myslím si, že prostě máme rádi hosty na našich albech, protože jim to dodá trochu větší říz. Lidi jsou z toho nadšeni.
Je tu rozdíl mezi tím mít hosta, který si sám napíše sloku ve vaší písni, nebo je jen nechat na písni zpívat? Jordan nenapsal „Farewell“, ale Nelly ano. A pak Rivers Get Your Heart On taky ano. Takže, je tam nějaký rozdíl v tom, když umělec do písně dává nějaký svůj vlastní vklad kromě zpěvu?
Ani tak moc ne. Samozřejmě je to jednodušší, když člověk někomu píseň přímo celou napíše a pak ho… nechci říct přesvědčí, ale řekne mu „Hey, nebylo by super, kdyby jsi na tomhle zpíval?“ S Riversem to bylo vtipné, protože jsme tu píseň napsali, a on nám řekl, „Wow, miluju tenhle song. Hrozně rád bych na něm zpíval. Pokud to kluci nepoužijete, tak mi určitě dejte vědět, protože by z toho klidně mohla být písnička pro Weezer.“ A my si říkali „Zatraceně, to by bylo tak super! Počkat, radši tu píseň nepoužijeme a dáme to Weezer!“ [Směje se] Ale pak jsme věděli, že se mu to líbilo hlavně kvůli tomu, že se na ní sám podílel. A v tom momentě, kdy ji někdo napíše, tak člověk ví, že se mu líbí. Ale když ji člověk nenapíše, musíš doufat, že se mu bude líbit, protože s tou písní jinak nemá žádnou jinou spojitost. Takže to je ten hlavní rozdíl. Když s tebou někdo napíše píseň, je tam větší šance, že si na ní budou chtít i zazpívat, protože jsou s ní už nějak spojeni. Ale pak, například, Jordan svou sloku nenapsal, ale z nějakého důvodu, když k umělcům s takovým návrhem hostování přistoupíme, máme hotové demo a snažíme se si představit, kdo by na tom byl dobrý. A u téhle písně jsme si hned řekli „Sakra, na tomhle by byl Jordan skvělej! Přijde mi, že „Farewell“ je pro něj perfektní song. Úplně si ho na něm dokážu představit.“ A pak samozřejmě když na té písni zazpíval, bylo to úplně jako jsme si to představovali a bylo to super.
Poslouchal jsem Pierra na podcastu Shanea ze Silverstein, kde mluvil o tom jak bylo na desku složeno tolik písní, ale jen několik z nich bylo na 100% hotovo. Jsou někdy chvíle, kdy napíšete úžasnou sloku nebo refrén, ale zbytek prostě zaboha nemůžete dokončit, takže ta píseň svým způsobem skončí v koši? Nenaštve vás to, že jsou tak tyto části promarněny, nebo se opět někdy jindy pokusíte danou sloku nebo refrén použít na jiné písni?
Stává se to. Někdy je člověk až příliš zaujat něčím jako je kousek melodie nebo refrénu a snaží se s ním pracovat sem a tam a napsat zbytek písně, ale nikdy mu to nevychází tak, jak by chtěl. Na každém albu jsou části, které se nám čas od času znovu a znovu objeví a s Pierrem s říkáme „Hey, pamatuješ si na ten skvělý refrén, nebo tu skvělou kytarovou část?“ Někdy to zabere třeba celé měsíce. Vracíme věci zpátky do hry a pak to třeba zase nevyjde. A pak něco zase zkusíme o tři měsíce později a zase to nevyjde. Ale pak konečně o týden později to zkusíme a konečně to sedí a zní to dobře. Ale někdy hold ne. Někdy má člověk úžasnou část písně, se kterou neví, co má dělat a kam ji má dát a je to na nic, protože v ní vidí ten potenciál, ale nemůže se rzhodnout, jakým směrem ji vzít. Už jsme i vtipkovali o tom, že bychom měli zavést nový formát písní, který by obsahoval jen 30-vteřinové refrény složené dohromady, a pak bychom nemuseli psát sloky nebo bridge. [Směje se] Měli bychom jich na albu třicet.
Na druhé desce jsme měli refrén k „Untitled,“ doslova celou dobu, co jsme skládali. Měli jsme jen ten refrén. Věděli jsme, že je úžasný, a že je to něco, co vyčnívá, ale nemohli jsme přijít na to, co dál. A pak jsme už tu desku mixovali a Bob Rock nám říká „Kluci, vy tuhle píseň musíte dokončit.“ Bylo to tak pět dní před koncem nahrávání a to je taky důvod proč se ta píseň jmenuje „Untitled“ (pozn. překl.: „Nepojmenovaná“) – protože jsme si nebyli jistí, jestli nakonec změníme její text nebo ne. Věděli jsme, že ta píseň na albu bude, ale nevěděli jsme, jakým směrem ji chceme vzít. Proto se jmenuje „Untitled“ [Směje se] Bylo to jistým způsobem umělecké, ale zároveň jsme si tím nechávali pootevřenou branku. Konečně jsme ji dokončili den předtím, než byla mixáž hotova, napsali jsme text a všechno. Ale věděli jsme, že na tom refrénu je něco speciálního. Je jednoduché napsat sloku kolem refrénu, ale je také potřeba, aby dosahovala kvalit toho refrénu, jinak jej zkazí. Někdy to není tím, že by byl člověk neschopný napsat něco okolo refrénu, ale prostě zatím nepřišel na nic, co by bylo dostatečně dobré.
Kolik písní vám zbylo z procesu vytváření tohoto alba, které by mohly být vydány teď hned, a se kterými byste byli spokojeni? Uslyšíme některé z nich v budoucnosti? Ve formě něčeho jako bylo EP k vašemu poslednímu albu?
Myslím, že ano. Bylo by to super mít způsob jako minule vydat písně, které se na album nedostaly. Myslím si, že vydávat EP je něco, co se nám opravdu zamlouvá. Nejsem si jistý, kolik by to bylo písní, ale určitě něco mezi 5 a 10 by klidně mohlo vyjít teď hned. Nevešly se na desku, a nejsem si jistý, jestli bych je chtěl vydat. Je to těžké. Nechtěl bych, aby byly vydány před vydáním desky, ale na EP nebo na něčem později by to bylo fajn. Je hodně písní, které po čase vydáme. Nejsme tím typem kapely, který by si nechával písně na příště. Pokud se nedostaly na tuto desku, neměly by se dostat ani na tu příští. Vždycky se snažíme začít od píky. Nahráli jsme ještě dvě písně, které se na album nedostaly, ale jsou plně připravené a myslím, že jsou skvělé. Pak je tu asi 5-6 demo verzí, které klidně také mohly na albu být. Byli finalisty až do úplného konce. Nebylo těžké z toho seznamu vybrat 25-20 songů, ale co bylo těžké bylo vybrat z nich těch 14. David, náš baskytarista jednou řekl: „Vy jste se zbláznili! My tam nedáme tuhletu? Nemůžu tomu věřit, to je hrozný..“ Ale je to proto, že člověk musí dělat určitá rozhodnutí. Nemůžeme mít pět balad. Měli jsme píseň, která byla velmi podobná „I Refuse“ a museli jsme si vybrat jednu nebo druhou, protože si byly velmi podobné. A člověk nechce mít na albu 2-3 písně, které znějí stejně. Takže ta píseň by klidně mohla být vydána, a já myslím, že by se našim fanouškům líbila.
Pierre se také zmínil o tom, že spolu skládáte tak dlouho, že je někdy velice obtížné vykomunikovat spolu nápady na písně. Vím, že to teď dramatizuji, ale dostali jste se někdy do fáze, kdy jste se sebou byli navzájem tak frustrovaní, že jste si řekli, “Víš ty co? Možná tohle není pro nás, jsme spolu už příliš dlouho”? Ptám se jen proto, že je to něco, čím teď prošli The Summer Set se svým novým albem a nedávno o tom poprvé promluvili. Zajímalo by mě, jestli jste si prošli tím samým a jestli máš nějakou radu pro mladší kapely, které by něčím podobným procházeli v rámci tohoto průmyslu, či během nahrávacího procesu a chtěli by to prostě jen tak vzdát?
Myslím si, že proces této desky nás rozhodně v jedné chvíli donutil vyslovit pochybnosti o tom, jestli vůbec ještě chceme být v kapele. A hodně to mělo souvislost s těmi negativními reakcemi, které jsme obdrželi. Samozřejmě, když člověk něco složí, nebo udělá, tak doufá, že… chápej, jsme realističtí, víme, že se to nestane… ale doufáš, že se to bude líbit všem. A když se tak nestane, trochu to bolí. Nezáleží na tom, kolik úspěchu jsi měl do té doby nebo kolik máš fanoušků, i kdybys měl 90 úžasných komentářů, vždycky si zapamatuješ ten jeden, který není zas tak pozitivní, a to daleko víc než stovky pozitivních. A to je to, co je na tom úděsný.
Pokud něčím takovým prošla nějaká kapela, pak jsme to my. Nejsem si jistý proč, ale v minulosti jsme byli pod palbou tolika útoků a jsme si toho vědomi. Myslím si, že někdy se ti to prostě dostane do hlavy a bolí to a je to na nic. Byly časy, kdy jsme si říkali, „Sakra, stojí nám to vůbec za to? Cítíme se kvůli tomu strašně.“ Ale zároveň, myslím si, že velká část této desky byla reakcí právě na takové reakce a snažili jsme se vytvořit album, které nás posílí a řekneme jím „Víš co, přenes se přes to. Je okay být, kým jsi. Některým lidem se to nemusí líbit, a někteří budou naštvaní. Ale zároveň je to jen na tobě, aby jsi následoval své srdce a dělal to, co tě baví.“
Myslím si, že je to taky znakem dnešní kultury – nikdy předtím nebylo tak jednoduché být od něčeho odrazen. Nikdy předtím nebylo tak jednoduché být někým dobírán nebo být raněn tím, co si o tobě lidé myslí. A to platí jak o kapelách, tak o lidech obecně. Je to jako by by bylo normálně povoleno být ke každýmu takhle neslušný a říkat o lidech na internetu ty nejsprostší věci. A pak sedíš za svou klávesnicí a připadáš si jakože můžeš říct cokoliv, co máš na mysli. A myslím si, že lidé si ani neuvědomují, jak moc velký vliv taková slova mohou mít. Rozhodně jsme si tím na tomto albu prošli. Ale pak si člověk musí uvědomit, že se mu do té doby podařilo vytvořit něco, co stojí za to chránit, co stojí za to jít dál, co za to všechno prostě stojí. Protože my máme tolik fanoušků, kteří na naše písně čekají a také víme, že to dlužíme sami sobě, abychom nezničili to, co jsme tak dlouho vytvářeli, a že se musíme ujistit, že se nevzdáme jen proto, že některé dny jsou těžší než jiné. Nesnažím se tady o to, aby nás někdo litoval – měli jsme v životě neskonalé štěstí. Ale jsou časy, které jsou těžší než kdy dřív. Hudební průmysl se za tu dobu hodně změnil a celá naše scéna se změnila s ním. Náš zvuk není ten nejmainstreamovější v současné době. Není to ta nejpopulárnější věc. Věcí se vyvíjejí a to je samozřejmé, ale někdy je o něco těžší zjistit, co by člověk jako kapela měl vůbec udělat.
A taky co se týče toho, co jsi zmínil už dřív, když je spolu kapela někdy tak dlouho, je to trochu nevýhoda. Lidi milují vše, co je nové. Je s tím spojeno takové vzrušení z nového. Ale když jsi tady už 16 let, je to pro okolní svět trochu únavné. Takové to – „Už jsou tady zas“, víš? Někdy si člověk až přeje, aby byl opět v úplně nové kapele.
Ale co se týče kapely, během let, co spolu s Pierrem píšeme, jsme si na sebe už zvykli. Já vím, co udělá co se týče jeho přístupu ke skládání a on ví, s čím já přijdu co se týče textu nebo nápadů. A někdy si až dokonce přestáváme vážit našich vlastních přínosů, protože jsme na sebe tak zvyklí. Očekáváš to a řekneš si „Hm… jo, to je fuk.. Zase má jeden z těch svých nápadů,“ víš jak to myslím? Proto jsme se na poslední desce snažili pracovat s dalšími lidmi. Přišli bychom na něco a Pierre by řekl: „Hm…. nic moc,“ a pak by ten další člověk řekl „Ne, počkej, to je super! O čem to mluvíš!“ a on pak řekne „Oh … vážně? “ A to nám dá trochu jiné perspektivy, když se to naše psaní stane už rutinou. Ale skládání je těžké a zabere hodně času a není moc lidí, kteří by s námi spolupracovali, a kteří by něco úžasného vyplodili za 5 sekund, víš? Je to těžké pro všechny. Pro nás to bylo taky hodně uklidňující, protože jsme si pak řekli „Okay, takže to nejsme jen my, pro koho je skládání obtížné.“
Ale pro mě to hlavně znamenalo, že jsem si o to víc začal vážit Pierrova talentu pro melodie. Pokaždé, co jsme s někým pracovali, vždycky jsem se začal více přizpůsobovat jeho melodiím a jeho nápadům. Byly úžasné. A uvědomil jsem si, jak velkým jsem fanouškem jeho jako skladatele. I přesto, že spolu pracujeme už 17 let… a pokud počítáš naši první společnou kapelu tak je to už 22-23 let… A pořád jsem jeho největším fanouškem. Miluju to, s čím přichází a myslím si, že i on miluje pracovat se mnou.
Awww.
Jo, zní to fakt lacině, ale je to pravda. Neztratili jsme pro sebe určitý respekt. A ptal ses taky na radu začínajícím umělcům, a já si myslím, že tou největší by asi bylo… nezapomeň na to, že být v kapele je o tom být se svými přáteli a nikdy pro ně neztratit respekt. Vědět, že nejsi důležitější, než kapela jako celek. Myslím si, že hodně lidí, kteří s kapelami začínají, dosáhnou určitého úspěchu a začínají si představovat, že se věci zlepší, pokud vymění bubeníka, nebo kytaristu, nebo zpěváka, ale pravdou je, že to není pravda.
Možná, že někdy ano. Ale pak bys zjisti, že stejné problémy bude mít i ten další člověk, kterého bys do kapely vzal. Musíš se naučit mluvit a vyřešit jakékoliv problémy, které v rámci kapely máte. My to děláme tak, že pokud máme nějaký problém, zavřeme se všichni v jednom pokoji a neodejdeme, dokud nejsme zase přátelé. Takhle nám to funguje a nikdy jsme za 17 let v kapele nikoho nezměnili, takže na tom asi něco bude. Myslím si, že během let si člověk uvědomí, že tu má něco cenného a je o to více připraven to bránit a ujistit se, že to nepřijde vniveč. A je to o to více důležité, čím více času uplyne. A teď jsme už překročili tu mez, že jsme jenom lidi v kapele. Jsme už spíše jak bratři, jsme rodina. Jo, někdy máme svoje problémy, ale nezbývá nám, než je společně vyřešit a přenést se přes ně.
