Před několika týdny se čtyři členové Simple Plan (všichni kromě Davida) zúčastnili alce Canadian Music Industry & Broadcasting Awards (Ocenění kanadského hudebního a vysílacího průmyslu) v Torontu, v Kanadě, kde se kapela stala předem-oznámenými recipienty ocenění Allan Slaight Humanitarian Spirit Award, a to za svou charitativní činnost se svou nadací Simple Plan Foundation.
Server SamaritanMag.com nedávno publikoval článek o tom, jak Simple Plan tuto cenu získali, který mimo jiné obsahoval také části z jejich projevu.
Vy si nyní český překlad z částí tohoto projevu můžete přečíst zde:
„Děkujeme rodině Slaight, Canadian Music Week (Kanadskému hudebnímu týdnu), za ocenění naší práce se Simple Plan Foundation. Je to neuvěřitelná pocta a nemohli bychom být víc hrdí než stát tady na tomto pódiu s vámi všemi a přijímat tuto cenu. A teď co takhle být trochu upřímní? Když jsme byli děti, nesnili jsme o tom, že jednoho dne získáme ocenění Allan Slaight Humanitarian Spirit Award nebo vůbec nějaké humanitární ocenění – promiňte mi to, pane Slaighte – ale na stěnách našich pokojů nebyli známí filantropisté. Naše pokoje zdobily plakáty Guns N’ Roses, Bad Religion a blink-182. Měli jsme sen, že z nás jednoho dne budou rockové hvězdy, že budeme hrát na pódiu na Rock In Rio před 150 000 lidmi, že budem získávat ceny Juno nebo Grammy, a pak se z toho snu najednou začala stávat skutečnost. Naše první album vyšlo v roce 2002 a po celém světě se ho prodaly na 3 miliony kusů. A pak nám v roce 2005 vyšla deska číslo dvě, která byla v Kanadě hned čtyřikrát platinová. Poprvé v životě jsme vyprodávali arénu v našem rodném městě. A zrovna jsme měli jet na turné s Metallicou v Jižní Africe, takže se nám vedlo opravdu dobře.“ – Pierre Bouvier
„A pak mě jednoho dne můj táta pozval na oběd. Myslel jsem si, že bude ze mě nadšený, a že mi řekne, jak je na nás hrdý. Měl jsem z nás moc dobrý pocit, ale on mi řekl: ‘Myslím si, že se kluci nesnažíte dost. Myslím si, že vám uniká velká příležitost dokázat něco opravdu velkého. Myslím si, že byste se měli zamyslet nad tím, jaký odkaz chcete zanechat – jak chcete, aby si na vás lidi pamatovali jako na kapelu, a myslím že by bylo na čase vytvořit vlastní nadaci.’ — nebylo to přesně to, co jsem očekával, že od něj uslyším po tom, co všechno jsme už dokázali. Ale nějak nám ta jeho slova nešla z hlavy a začali jsme o tom opravdu přemýšlet. A přemýšleli jsme o všech těch dopisech a příbězích, které jsme slyšeli od svých fanoušků — že bez naší hudby by tu dneska třeba vůbec nebyli, že jim naše hudba pomohla vypořádat se s rozvodem jejich rodičů, s depresemi, s šikanou, s rakovinou v 15 letech, že hudba je vše, co měli, a že hudba skutečně dokáže zachraňovat životy. A tehdy nám to konečně došlo a my jsme si uvědomili, jaké máme štěstí. Zatímco tolik lidí každý den zápasí s tolika nepřízněmi osudu, my si žili svůj sen. Ale především jsme si uvědomili, že jsme měli tu moc těmto lidem pomoci v těžkých časech. Můj táta měl pravdu; opravdu jsme tu toho měli ještě hodně co dokázat…“ – Chuck Comeau
