Stejně jako tomu bylo u mé recenze knihy Simple Plan, předtím, než jsem si sedla k sepsání této recenze na jejich nové album, jsem velice váhala, jestli se do toho vůbec pustit. Proč? To je jednoduché – jsem fanouškem již 11 let, vedu o nich většinu té doby stránky, a je mou „prací“ podporovat tuto kapelu, což mě činí neskutečně předpojatou osobou a cokoliv pěkného, co napíšu, bude bráno jako slepý souhlas se vším, co má oblíbená kapela udělá – jen proto, že jsem jejím fanouškem. Nicméně mi bylo z vaší strany poukázáno, že recenze fanoušků v sobě mají určité kouzlo. Je zřejmé, že budou předpojané – ale jsou to fanoušci, kdo zná kapelu víc, než jakýkoliv jiný kritik – kdo dokáže porovnávat mezi předchozími pracemi kapely mnohem lépe, a kdo má o to větší znalost toho, kým kapela je a co se s ní právě děje. Tak mi dovolte se s vámi tedy nakonec o následujících několik odstavců podělit a dát vám vědět, co si myslím o ‚Taking One For The Team‘.
Od poslední desky (‚Get Your Heart On!‘) již uběhlo dlouhých 5 let a Simple Plan byli nuceni učinit rozhodnutí, kam se na této neustále se měnící hudební scéně vypravit dál. Dnes, když znovu (a znovu a znovu dokola) poslouchám tuto desku, mohu skutečně říct, že je to jedna z nejlepších, kterou tato kapela kdy vydala. Díky tomu, že se rozhodli vrátit se na podzim do studia a v rámci pop-punkových sessions nahrát tracky jako ‚Nostalgic‘, ‚Farewell‘ a „Opinion Overload‘, 
tato kapela dokázala, že jí stále patří zasloužené místo na pop-punkové scéně, kterou pomáhali na začátku tohoto tisíciletí založit. Zároveň však Simple Plan nezůstali jen u základů. Opět se odvážili vypravit svůj zvuk do neznámých končin zvláštních stylů – ať už je to pop nebo reggae – podobně jak tomu bylo i u GYHO. Nicméně, i když tyto ‚zvláštní‘ songy dodáte, z alba i nadále sálá stejný soudržný motiv zábavy a energie, díky kterému si budete chtít cestou do práce či do školy poskakovat, a bude vám při tom jedno, co si o vás pomyslí ostatní. A v porovnání s GYHO přináší TOFTT úplně jinou úroveň zábavnosti.
Přesně jak kluci předpověděli, se dá toto album rozdělit do tří různých žánrů/stylů – pop-punk, pop a balady. Je třeba poznamenat, že některé písně svým stylem zasahují do více z těchto kategorií, takže je nelze tak úplně přesně rozdělit.
Nikdo nemůže namítnout nic proti tomu, když řeknu, že pop-punk je dominantním stylem této desky. Ze 14 písní na albu by se polovina z nich dala označit za pop-punkové/rockové/nazvěte-si-je-jak-chcete písně, které vám vpálí emoce do ksichtu svými hlasitými kytarami a bubny, což je přesně to, kvůli čemu jsem před tolika lety Simple Plan propadla. Dokonce by se dalo i říct, že je to možná i nejvíce pop-punkových písní, co se na albu SP objevilo za posledních několik let. Je to také jeden z důvodů, proč mnozí o této desce hovoří jako o něčem mezi SNGA a GYHO – alespoň co se stylu týče. Bez těchto písní by tato deska nebyla tak dobrá, jakou je, za což mi nezbývá než z celého srdce SP poděkovat za to, že se na podzim rozhodli vrátit do studia a přidat tyto písně na jejich novou desku.
Není lepšího otvíráku pro TOFTT než ‚Opinion Overload‘. Simple Plan nikdy nebyli kapelou oslavovanou kritiky, ale prvotní reakce na první vydané songy byly skutečně drastické. 
Také díky nim se Simple Plan vrátili do studia, aby svůj hněv soustředili do této (a ještě jedné) písně. Bicí i kytary se skvěle pojí s Pierrovým hlasem vedeným hněvem, a společně vytvářejí neuvěřitelný track, který se jistě stane jedním z nejoblíbenějších živáků fanoušků. Co se textu týče, je tato píseň jedním velkým „Fuck you!“ všem, kteří tuto kapelu kdy pošpinili svými slovy, kteří o nich kdy mluvili s neslušností a neopodstatněnou krutostí, a kteří nikdy neporozuměli (nebo nechtěli porozumět), co vlastně Simple Plan na této scéně stále dělají. Podobný význam textu můžeme najít také mezi řádky ‚Farewell‘ – zde jsou však slova namířena trochu jiným směrem. Popravdě mě text této písně pronásleduje už od chvíle, kdy ji SP poprvé vydali. Lhala bych, kdybych řekla, že mě ‚Farewell‘ ten první večer nedohnal k slzám [chtěla bych se této písni více věnovat ve svém nadcházejícím rozhovoru s SP v Praze, takže více o tom později!].
Mezi dalšími brilantními pop-punkovými tracky, které na TOFTT najdeme, jistě patří ‚Boom‘ ‚Nostalgic‘, ‚I Refuse‘, ‚P.S. I Hate You‘ a dokonce i ‚Kiss Me Like Nobody’s Watching‘ by mohlo v této kategorii 
projít, i přesto, že je tato píseň silně ovlivněna popem. Pierrovo super-rychlé rýmování a celkový zvuk této písně z ní činí další fantastický song, který by určitě neměl chybět na setlistu nového turné. ‚P.S. I Hate You‘ (nebo jak jí již někteří fanoušci stihli přejmenovat: ‚Dear Sophia‘) je dle mého názoru jednou z nejlepších a nejvíce cool písní na celém albu. ‚P.S.‘ s sebou přináší moderní pop-punkový zvuk, trochu s náznaky All Time Low. Poslední písní z této kategorie, o které bych chtěla hovořit je ‚I Refuse‘, která se velmi rychle stala jednou z mých nejoblíbenějších. Ať už je to z osobních důvodů, díky silnému zvuku bicích a kytar, nebo díky skvělým vokálům (a zadním vokálům!), tato píseň na albu úžasně vyniká. Je tu jen jedna malá drobnost, která mi u ‚I Refuse‘ vadí – a to její pozice na tracklistu – přímo před ‚I Don’t Wanna Go To Bed‘. I přesto, že tleskám kapele za to, že jejich tracklist je cokoliv, jen ne nudný – SP se daří smísit pop-punkové, popové a pomalejší písně dohromady až se znaky náhody, přičemž se jim daří vše vyvážit, aniž by to většinou znělo divně – je tu ovšem jedna výjimka. Vložit po tak emotivní písni jako je ‚I Refuse‘ tak zcela odlišný a „lehkovážný“ song s tak rozverným intrem jako je ‚Bed‘, pro mě jistým způsobem znevažuje význam ‚I Refuse‘. Je to jakoby se vám někdo právě hodiny vyplakával na rameni a pak najednou vstal, ušklíbl se a řekl: „HAHA, DĚLAL JSEM SI SRANDU.“
A to nás přináší k popovým songům. Můj osobní hudební vkus je velmi rozmanitý – od popu až někam po rap (i přesto však mé srdce zůstává věrné pop-punku), což je také důvod, proč většinou nemám problém s akceptováním popových výstřelků své nejoblíbenější kapely. Nicméně u ‚I Don’t Wanna Go To Bed‘ a ‚Singing In The Rain‘ nebyla má prvotní reakce přímo podpořivá.. Oceňovala jsem tyto písně pro to, čím byly – slušnými popovými songy, nicméně mi tato hudba přišla jako všechno, jen ne Simple Plan. U ‚Bed‘ mi připadalo, že se kluci až moc snaží být jako Maroon 5, zatímco ‚Rain‘ 
pro mě byl zvláštní snahou o „Summer Paradise č. 2“ (což je skvělý letní song, to mu neberu, ale nebyla jsem si zcela jistá, jestli je celá ta strategie „Vyšlo nám to jednou, třeba to vyjde zas“ pro SP tou nejlepší). Ale z nějakého mně naprosto neznámého důvodu jsem si k těmto písním při druhém poslechu našla určitou cestu. U ‚Bed‘ mi pomohl hlavně videoklip, díky kterému jsem začala oceňovat „zábavné“ kvality této písně (nehledě na skvělý Nellyho vstup). A u ‚Rain‘ ve mně něco u druhého poslechu prostě kliklo a já obrátila o 180°. Stále nerozumím, jak se to stalo. Teď, když na tuto píseň pomyslím, pořád na ní sice nahlížím jako na „Summer Paradise č. 2“, ale tentokrát to myslím v dobrém. Opravdu si dokážu představit, že se tomuto songu povede na rádiích dobře.. A i když se mi myšlenka, že tato píseň bude tou, která bude Simple Plan venku reprezentovat, stále maličko příčí, pokud se jim bude líbit, tak ať. A já mám tušení, že tomu tak bude.
Kromě ‚Bed‘ a ‚Rain‘ bych chtěla do popové kategorie zahrnout ještě ‚Everything Sucks‘ a ‚I Don’t Wanna Be Sad‘. ‚ES‘ je song, který je opět na rozmezí mezi popem a pop-punkem, je skvělý – bezva melodie a závěrečná polovina písně (obzvlášť bridge!!!)
je fantastická – v čem však vidím problém jsou verše. Ty obsahují někdy až příliš dětinské rýmy jako „morning/boring“, „date/tastes“, „sunset/like it“, ze kterého se člověk s nějakou znalostí angličtiny až ošije. Normálně Pierrovu a Chuckovu lyrickou práci obdivuji, ale tohle se jim příliš nepovedlo. Nicméně, abych nebyla o ‚ES‘ úplně negativní – refrén má oproti veršům navrch a jakoukoliv neohrabanost veršů se mu relativně daří vynahradit, a jak jsem již zmínila výše, závěrečná část písně je na jedničku. A na závěr… ‚Sad‘. Skutečně asi nikdy nepochopím, proč se tato píseň setkala s tak negativní odezvou, když byla poprvé vydána. Já osobně jsem jí považovala za výbornou – chytlavá, s vtipným textem a skvělou melodií – vše, co byste jen mohli chtít od tracku od Simple Plan. Ale z nějakého důvodu se s ní klukům u jejich fanoušků příliš nepoštěstilo. Nevadí..
A nakonec, jestli jsou Simple Plan dobří v něčem jiném, než v pop-punkových kreacích, pak jsou to balady. A to opět prokázali na TOFTT s písněmi jako ‚Perfectly Perfect‘, ‚Problem Child‘ a ‚I Dream About You‘. Všimla jsem si, že jednou z nejvíce opomíjených písní v recenzích na toto album je právě ‚Perfectly Perfect‘, čemuž nerozumím. ‚Tuhle píseň budou holky milovat,‘ říkala jsem si, když jsem ji poprvé uslyšela. Říkám vám, jestli tuhle písničku kluk zahraje nějaké holce, je jeho. Jednoduchá a procítěná píseň – přesně to, co byste od Simple Plan očekávali, jenom o trochu roztomilejší. Člověk z ní hned na první poslech cítí vliv Plain White T’s, který do něj zapojil Tom Higgenson 
(který tuto píseň s Pierrem a Chuckem složil). Nemůžu se dočkat, až si budu tuto píseň zazpívat v davu s tisíci dalšími fanoušky. A to samé platí pro ‚Problem Child‘, což je naprosto překrásná píseň, která jistojistě spustí lavinu dalších SP tetování fanoušků. Instrumentální část uprostřed písně, do které Jeff jemně zapojil svou kytaru, je ohromující. A konečně, poslední píseň desky – ‚I Dream About You‘ – je jednou z nejzajímavějších písní, kterou kdy Simple Plan vytvořili. Poprvé, co jsem ji slyšela, jsem měla ze všech těch silných vrstev, ze kterých je složena, společně s Pierrovými překrásnými vokály a velmi tajuplným pozadím, doslova husí kůži. Přijde mi také, že Julietin hlubší a Pierrův vyšší hlas k sobě výborně ladí, což z písně vyzařuje až nebeskou atmosféru, která by dle mého názoru perfektně pasovala do nějakého soundtracku. Jen bych si přála, aby byla instrumentální část se smyčci v závěru písně o něco delší.
Celkově je nová deska Simple Plan vším, co byste od Simple Plan očekávali – jen se špetkou neočekávaného. Fanoušci SP by se neměli obávat toho, když se jejich kapela snaží vypravit do neznámých míst, protože se vždycky hrdě vrátí do svých pop-punkových bot, které jim sedí nejvíce. Motivem celého alba je soudržnost, týmový duch a bratrství, což ‚Taking One For The Team‘ poprvé nabízí v rámci obalu alba a nakonec také ve skryté nahrávce za posledním songem, kterým perfektně uceluje celou desku. I přesto, že album obsahuje více písní, než předchozí desky SP, když vám dohrají poslední noty poslední písně, nepřipadá vám, že jste si jich poslechli už 14. Zábavné písně jsou smíchány s tvrdšími a vážnějšími písněmi, které dohromady tvoří fantastickou směsku hudby, která je stále relevantní a textů, se kterými se stále dokážeme ztotožnit, možná i víc než kdy jindy. Tohle album pro mě znamená neskutečně moc – a o to víc, že vím, že jsem je při procesu jeho vytváření mohla ztratit, jsem těmto pěti klukům z Montrealu neskutečně vděčná za to, že „they took one for the team“, a že zůstali stále spolu. Jedna věc je jistá: tuhle hru vyhráli. Jsou šampiony.
