V průběhu posledních několika měsíců jsme byli zaplaveni skvělými recenzemi ohledně současného turné k 15. výročí vydání alba No Pads, No Helmets… Just Balls, připomněli jsme si díky svědectví tisíců fanoušků, jak důležitá pro ně tato deska byla, a jak hrdá kapela na toto své debutové album je.
Ale co stálo v pozadí tvorby této desky? Jaké byly prvotní reakce na to, že se Simple Plan proslavili se svým víc popovým, než punkovým pop-punkem? Pokud jste četli oficiální knihu Simple Plan ‚Simple Plan: The Official Story‘ (2012), pak již na tyto otázky znáte odpověď, nicméně v novém rozhovoru pro Alternative Press, se členové Simple Plan ve svých odpovědích ponořili poněkud hlouběji do procesu vytváření svého prvního alba a toho, jaké útrapy s ním byly spojeny. Kromě členů SP se tohoto rozhovoru zúčastnily také některé klíčové osobnosti spojené s tímto albem jako Andy Karp (A&R pro Atlantic Records, nahrávací společnosti Simple Plan aneb „ten, kdo klukům nabídl smlouvu“), Arnold Lanni (producent alba NPNHJB) a Eric Lawrence (manažer Simple Plan, spoluzakladatel managementu Coaliton Music).
Po publikaci tohoto rozhovoru Jeff Stinco poznamenal na svém Instagramu, že se článek bohužel nezmínil o všech těch kladných hodnoceních, kterými Jeff počastoval talent a práci Arnolda Lanniho. „Lanni je melodickým géniem, který nikdy nepřestane, dokud pro něj není hudba perfektní. Stál za jednou z mých nejiblíbenějších desek od Our Lady Peace. Je to tvrďák, ale s námi také nebylo zrovna nejlepší pracovat. Ale vyšla z too skvělá deska. A já jsem velmi vděčný za jeho komplimenty, které mi složil ohledně mého hraní,“ řekl Jeff.
Zároveň se také rozhodl některé části rozhovoru uvést na pravou míru: ‚Do davu promluvit si s jedním punk rockerem, který hodil lahví po Chuckovi jsem šel jenom jednou: bylo to v Detroitu a Chuckovi museli dokonce tehdy dělat stehy. Byl jsem pak s ním a málem jsem tehdy v té nemocniční čekárně omdlel, když jsem viděl všechny ty lidi, které přiváželi na ambulanci.‘
Tento rozhovor rozhodně stojí za přečtení – a proto vám jej také níže nabízím v českém překladu. Po jeho přečtení si určitě nezapomeňte prohlédnout také galerii, kde najdete několik nových fotografií, které nám tento rozhovor pro AP přinesl – ze zákulisí koncertu v Clevelandu , pořízené Brycem Hallem.
A tady už je celý rozhovor pro Alternative Press:
Simple Plan vyprávějí pravý příběh
za ‘No Pads, No Helmets… Just Balls’
[původní článek]Patnáct let poté, co album No Pads, No Helmets…Just Balls vypálilo Simple Plan z neznámých kanadských pop-punkerů do mainstreamových hitmakerů, tato kapela nyní tráví většinu roku 2017 na turné, na kterém si každou noc své první album připomíná od začátku do konce.
Ještě než tento měsíc vyjedou do Evropy a než se v srpnu zase vrátí zpátky tourovat po USA, kapela a společně s nimi i několik osob z jejich užšího kruhu spolupracovníků, se s AP pobavili o bouřlivých procesech, které daly vzniknout albu No Pads. Kytarista Jeff Stinco poznamenal, ‘Existuje tu taková tendence sjednotit tento příběh a vyprávět jej jako něco úžasného, až to zní, jako kdyby jsme všichni byli tehdy zajedno. Ale myslím si, že je důležité, že jsme tu měli 5 kluků, kteří do studia vstupovali v naprosto odlišných situacích.’ Poté se zastavil, a dodal: ‘Šlo o přežití.’
JEFF STINCO: Ten samotný proces byl dlouhý. Arnold před nás postsvil spoustu výzev. To album jsme mohli mít hotové do dvou měsíců, maximálně, ale trvalo nám to rok. Žili jsme ve velmi malých prostorách, spali jsme v pokoji bez oken na dvoupatrových postelích. Vařili jsme si sami, což je normální, ale nikdo z nás to pořádně neuměl, takže to bylo hrozné. Byl to hrozný proces. Arnold měl svoji vizi, a říkával nám: ‘Tak kluci něco zkuste nahrát, a já pak zase přijedu, zkritizuju to a upravím to,’ a přesně to taky udělal. Nechal nás ve studiu i několik dní, my jsme třeba nahráli celé album, a pak se vrátil a řekl: ‘Hmm… to dokážete i líp,’ a smazal všechno, co jsme udělali. Bylo to frustrující.
ARNOLD LANNI: Možná to tak vypadalo, ale když jsem byl muzikantem, nechtěl jsem, aby se mi lidi dívali přes rameno. Chtěl jsem, aby producent řekl: ‘Tady máš písničku. A tohle bych chtěl, abys s ní udělal. Kolik času na to potřebuješ? Hodinu a půl? Vrátím se za hodinu a půl, protože takto se ti alespoň nebudu dívat přes rameno a sledovat, jak ji nahráváš.’ Dělal jsem to proto, abych je nechal hnát se za tím, za čím se oni sami chtěli hnát. Pokud míříš za nějakým cílem a netrefíš ho, musím to alespoň zmínit. Někdy jsem třeba řekl: ‘Tohle chci, abys udělal. Já budu ve vedlejší místnosti, a vrátím se zase za 3 hodiny, abys měl čas to nahrát.’ A pokud to pak neznělo tak, jako to, o čem jsme se předtím společně bavili, vrátil bych se, a řekl bych: ‘Jo, tak tohle je neakceptovatelné.’ Nikdy v tom nebylo nic osobního; je jen občas těžké vysvětlit mladému člověku něco, co neví. Protože Jeff je tak talentovaný muzikant, nechával jsem ho dělat věci, které byly třeba i trochu mimo jeho komfortní zónu – ne v technickém smyslu, protože asi neexistuje nic, co by Jeff nedokázal zahrát, protože je prostě tak dobrý – ale nechával jsem ho třeba dělat věci, které v dané písni vytvářely napětí a atmosféru. A já nevím, jestli takovým věcem, když byl tak mladý, mohl rozumět.
PIERRE BOUVIER: Rozhodně to byly těžké časy. Připadalo nám, že je to pro nás velká příležitost a nechtěli jsme nic pokazit, protože když něco zkazíš na první desce, tak máš prostě smůlu. Myslím si, že Arnold je velký umělec a myslím si, že je tak trochu uvězněn v takové té ‘pojďme to udělat jak nejlépe můžeme’ mentalitě. Pracovali jsme s Arnoldem asi rok a půl, než nás nás vzala pod křídla nahrávací společnost, takže jsme spolu strávili hodně času a došlo tam k hodně střetům různých názorů. Pochází z jiného světa, než my a chtěl více upřednostnit naší popovou stránku. Ale my jsme byli spíše pop-punkoví kluci, a chtěli jsme naši hudbu uchovat jednoduchou. A pak nám řekl, že nemáme v kapele žádnou dynamiku. Byli jsme velcí perfekcionisti. Někdy jsem třeba zpíval vokály na celé jedné písni – hlavní, vedlejší, všechno. Strávil jsem hodiny a hodiny ve studiu, zatímco on byl někde pryč a dělal bůhvíco. Pak se vrátil, třeba v devět, deset hodin večer, poslechl si to a řekl: ‘Hmm.. já ti nevím. Moc to necítím, takže to zítra uděláme znova.’ A já si říkal: ‘Cože? Já jsem na tomhle dneska nechal celé své plíce, tohle nevystřihnem!’
DAVID DESROSIERS: Bylo to poprvé, co jsem byl v opravdovém nahrávacím studiu. Byl jsem ohromen a celkem taky zastrašen celým tím procesem. Arnoldova vize pro naši kapelu byla taková, že náš zpěvák by měl něco divného zpívat a kytaristi by měli hrát různé druhy refrénových struktur, zatímco my jsme chtěli hrát tvrdě.
PIERRE BOUVIER: Arnold se opravdu snažil, abychom zněli unikátně a jinak, a jeden ze způsobů, kterým se toho snažil dosáhnout bylo to, že se snažil, abych zněl co nejvíc – a tady ho cituji – “otravně a uječeně”. V 80. letech existovali zpěváci, kteří dle mého názoru zněli celkem směšně, ale on mi vždycky říkal: ‘Dej do toho trochu víc toho svého teenagerského otravného hlasu,’ a já na to, ‘Ne, mně se to nelíbí!’ A když si to dnes zpětně poslechnu, přijde mi, že na této desce zní můj hlas nejvíc uječeněji ze všech a hrozně mi to vadí. Přijde mi, že se to nedá poslouchat.
DAVID DESROSIERS: Arnold měl takovou analogii, kterou rád používal: ‘Právě teď jsem pro vás John McEnroe [pozn. překl.: bývalá americká tenisová jednička]’ a vy mi nedokážete zareagovat na mé podání.’ A my jsme mu na to vždycky chtěli říct: ‘Co takhle, kdyby jsi zkusil spíš hrát roli skvělého tenisty v důchodu, který teď trénuje nového tenisového hráče?’ [směje se] Myslím si, že to by fungovalo mnohem lépe.
ARNOLD LANNI: Souhlasím s kluky, že to bylo dost drsné. Myslím si, že hodně toho bylo kvůli tomu, že byli tak mladí a dychtiví. Věděli, kým chtějí být, byli plni hněvu a zlosti a snažili se chránit to, co chtěli skutečně dělat. Chápali jsme ale, že se všichni ženeme za tou samou věcí: chtěli jsme natočit desku, na kterou budeme pyšní a také jsme chtěli natočit takovou desku, která obstojí v čase. A abychom toho docílili, jsem se snažil přijít na způsoby, jak bychom se mohli odlišit od ostatních kapel, což bylo pro kluky asi hodně těžko pochopitelné v tak mladém věku.
ANDY KARP: Bylo tam hodně silných osobností. Arnold je ten, který rád zadává úkoly, a to ti řekne na rovinu. Se zpěváky pracuje opravdu opravdu pilně. Byl jsem tam během nahrávání celkem často a pamatuju si ten pocit, jako bychom byli kromě našich povolání svým způsobem i psychoterapeuty, někdy i diplomaty.
PIERRE BOUVIER: Arnold nás opravdu hnal do extrémů a došlo to i tak daleko, že jsem mu někdy chtěl i říct: ‘Jdi někam, kámo. Myslím si, že tohle je fakt dobrý a nechápu, o čem to mluvíš,’ [směje se].
ARNOLD LANNI: Vždycky jsem věděl, že jelikož to byli hodní kluci a hádali se se mnou z těch správných důvodů, že si ze mě nechtěli jen utahovat, a že nechtěli v hádce vyhrát jen proto, aby vyhráli. Chtěli prostě jen natočit skvělou desku a trochu jsme se neshodli v tom, jak k tomu dopracovat. Dnes už s klukama vtipkuju a říkám jim, že kdybychom teď šli zpátky v čase a nahráli tu desku znova, 90 procent věcí, které nám tehdy přišly jako výzva by dnes nebyly žádný problém, protože jsme všichni o hodně starší. Pamatuju si, že když bylo to album konečně hotové, nemluvili jsme spolu. Nějaký čas jsme spolu vůbec nemluvili a nebylo to nic osobního; jen toho na nás všechny prostě bylo moc. Velmi si jich vážím za to nikdy, ale vůbec nikdy nevzdali. Jsem notoricky známý tím, že se toho snažím z každého dostat co nejvíc, ale nikdy jsem po nich nechtěl, aby dělali něco, co by nedokázali. Když se podívám zpět, tak už je to 15 let a to album má pořád vysokou úroveň. Melodicky je to mistrovské dílo. Ty písně jsou úžasné a to z toho důvodu, že tam mezi námi bylo hodně tření
PIERRE BOUVIER: Není tu žádné správné nebo špatné řešení a myslím si, že na to, že jsme byli mladí kluci, kteří se zrovna zapsali pod label, tak jsme si mysleli, že víme, co chceme a on si myslel, že zas ví, co potřebujeme, a nebyly to vždy ty samé věci. Nakonec si ale myslím, že je ta deska skvělá. Náš vztah s Arnoldem prošel během jejího nahrávání velkou zkouškou a jakmile bylo nahrávání u konce, potřebovali jsme od sebe oddech. Myslím si, že tam bylo pár nepěkných slov, které jsme si vyměnili ohledně toho, co jsme si o sobě navzájem mysleli, ale co je skvělé je, že i po takové době je náš vztah s Arnoldem čím dál lepší a pevnější a uvědomili jsme si všechny klady, které naší desce dodal. To, že jsme nyní dobří přátelé toho, myslím, říká hodně. Prostě jsme jen potřebovali nějaký čas na to, abychom si oddechli. Bylo to hodně drsné období.
Když už měli tento rozruch za sebou, No Pads, No Helmets…Just Balls konečně vyšlo 19. března 2002, ale napřesnoc se populárním nestalo. Kapela původně chtěla, aby byla prvním singlem z desky píseň ‘Addicted’, ale přišla jimna stůl možnost představit Simple Plan do mainstreamu za pomoci filmu, a to díky písni ‘I’m Just A Kid’. Poté, co prodeje zpočátku stagnovaly, se desk najednou dostala do podvědomí veřejnosti a nakonec se jí prodalo na více jak 3 milionů kusů po celém světě. Díky expozici, které se kapele dostalo na MTV, se museli kluci nějaký čas vyrovnávat s tím, že jim jejich fanoušci zazlívají jejich “zkomerčnění”, čehož si všimli například to léto na Warped Tour. ‘Očekával jsem, že tu bude nějaká špatná zpětná vazba,’ vysvětlil Andy Karp. ‘Ale také jsem měl v hlavě takovou myšlenku, že by to mohl být takový první pop-punkový boy band. Byli to pěkní kluci a dokázali skvěle zpávat a měli super písničky. Ale pro americké publikum je těžké vnímat takovou kapelu jako opravdovou punkovou kapelu. Myslím si, že to bylo trochu nefér,’ dodal Karp. ‘Protože oni pracovali opravdu tvrdě a do té doby, než skončili s tou Warped Tour ten rok si myslím, že získali respekt od mnoha dalších kapel.’
JEFF STINCO: Už to, že jsme mohli hrát na celé Warped Tour pro nás bylo úspěchem samo o sobě. Bylo to rozhodně velmi obtížné turné, ale důležité. Projdeš si dvěma lety ne příliš úspěšného tourování a pak jedeš Warped Tour. Simple Plan byli tehdy chápáni jako alternativní kapela a najednou jsme se objevili na MTV. Pak za námi začali chodit fanoušci a říkali nám, že jsme se zaprodali. Říkali jsme jim: ‘Je to furt ta samá muzika, kámo. Je to jedna a ta samá deska. Hráli jsme tu stejnou desku poslední tři roky! A teď nám říkáš, že jsme se zaprodali? Měl bys vidět můj byt v Montrealu – já nevydělávám skoro nic!’
CHUCK COMEAU: Přišli jsme na scénu zrovna v momentě, kdy byl pop-punk na vzestupu. A proti kapelám jako jsme my bylo hodně negativní kritiky. V očích mnoha lidí jsme byli pravděpodobně těmi nejhoršími příklady této scény, takový ten punk z obchoďáku. Měli jsme fanoušky, kteří byli spíš do tvrdších kapel, spíš do té víc punk-rockové scény z Warped Tour, kteří nám hodně nadávali za to, jak zníme. A myslím, že jsme se s tím všelijak snažili poprat.
JEFF STINCO: Hádával jsem se s těmito punk-rockovými fanoušky po koncertech a snažil jsem se jim ukázat, že co říkají je ve skutečnosti velmi bolestivé a zároveň to vůbec nedává smysl. Neměl jsem jen jednu, ale více takovýchto konverzací. Třeba když na nás z davu házeli lahve, tak jsem skočil do davu a s tím fanouškem si z očí do očí promluvil, abych pochopil, proč to udělali. Bral jsem kritiku velmi těžce.
CHUCK COMEAU: Zaprodat se bylo tehdy hrozné tabu. Je úžasné, jak se něco takového za 15 let stihlo změnit. Teď je člověk hodnocen podle toho, jak je populární a kolik má followerů. Když jsme přišli na scénu, byli jsme přesným opakem. Kapely jako my neměly chtít být velké a populární a slavné. Měly být šťastné za to, že jsou malou undergroundovou kapelou, ale to jsme nikdy nechtěli. Vždycky jsme chtěli nějak zasáhnout srdce lidí a hrát před velkými davy. Myslím si, že některá ta kritika byla velmi nefér. Jen jsme se snažili následovat svá srdce a dělali jsme to, v co jsme věřili.
PIERRE BOUVIER: Myslím si, že se s touto kapelou nese něco, co jsem nikdy nepochopil. Jakmile jsme vždy dosáhli nějakého úspěchu a byli jsme na očích těch, kteří zrovna nechtěli být našimi fanoušky, tak to najednou byl velký problém. Také si myslím, že Simple Plan byli vždycky spíše na popové straně pop punku – s hudbou ne tak tvrdou a agresivní. Z nějakého důvodu je žánr kapel z pop-punkové scény Warped Tour velmi zajímavý; je zajímavý ať už jste cool nebo ne, nebo se jen snažíte zapadnout. Nese se to s tou kapelou celou její kariéru. Některá naše fanouškovská základna z Warped tour nás prostě nemusí. Je to bizarní, protože je to jen hudba a přitom mi přijde, jako kdybychom tu měli drama jak ze střední školy.
ERIC LAWRENCE: Učinili jsme takové rozhodnutí. USA má jedno z nejvíce fragmentovaných publik, co se týče žánrů hudby. V Americe ti dláždí cestu to, jakou máš nahrávací společnost, ale v jiných částech světa to tak není. Několik let poté, co tato deska vyšla hráli Simple Plan na festivalu, kde předskakovali Metallice v Jižní Africe a nikdo neřekl ani muk. Pokud by se někdo o něco takového pokusil v USA, Simple Plan by byli asi zavražděni… možná i doslova. Věděli jsme, že chceme zasáhnout i zbytek světa, a proto jsme chtěli, aby se na ně zbytek světa díval spíše jako na popovou kapelu, než punkovou. Takže jsme cílili více na popová rádia, než alternativní. Byl tu krátkodobý strach, jestli budou mít dost kredibility – pokud se neobjeví na alternativních rádiích, budou stále cool? – ale měli jsme strach, že pokud budeme cílit jen na alternativní rádia, zničíme jim tak šance být populární po celém světě. A proto jsme tak jednali. Mluvili jsme o tom se všemi, všetně kapely. Nejdřív jsme cílili na popová rádia, a tak se s rockovou kapelou v Americe ještě nikdy předtím nejednalo. Věděli jsme, že s tím přijdou určité problémy. A jedním z nich bylo, že pak přišli na Warped Tour a házeli jim flaškami po hlavách, protože je brali za popovou kapelu.
O patnáct let později se dá říct, že Simple Plan přečkali nepřízeň osudu a jak kapela, tak další klíčové osoby, které měly co do činění s tvorbou No Pads chovají k období tvorby tohoto alba spíše vřelé pocity. ‘Vydali jsme desku, na které nám velice záleželo,’ řekl Comeau. ‘Nebyl to jen pokus o to vydat něco, co bychom nenáviděli, a co by nám vydělalo spoustu peněz. Byl to skutečně odraz našeho vkusu a toho, co se nám líbilo.’
