V průběhu posledních několika měsíců jsme byli zaplaveni skvělými recenzemi ohledně současného turné k 15. výročí vydání alba No Pads, No Helmets… Just Balls, připomněli jsme si díky svědectví tisíců fanoušků, jak důležitá pro ně tato deska byla, a jak hrdá kapela na toto své debutové album je.

Ale co stálo v pozadí tvorby této desky? Jaké byly prvotní reakce na to, že se Simple Plan proslavili se svým víc popovým, než punkovým pop-punkem? Pokud jste četli oficiální knihu Simple Plan ‚Simple Plan: The Official Story‘ (2012), pak již na tyto otázky znáte odpověď, nicméně v novém rozhovoru pro Alternative Press, se členové Simple Plan ve svých odpovědích ponořili poněkud hlouběji do procesu vytváření svého prvního alba a toho, jaké útrapy s ním byly spojeny. Kromě členů SP se tohoto rozhovoru zúčastnily také některé klíčové osobnosti spojené s tímto albem jako Andy Karp (A&R pro Atlantic Records, nahrávací společnosti Simple Plan aneb „ten, kdo klukům nabídl smlouvu“), Arnold Lanni (producent alba NPNHJB) a Eric Lawrence (manažer Simple Plan, spoluzakladatel managementu Coaliton Music).

Tento rozhovor rozhodně stojí za přečtení – a proto vám jej také níže nabízím v českém překladu. Po jeho přečtení si určitě nezapomeňte prohlédnout také galerii, kde najdete několik nových fotografií, které nám tento rozhovor pro AP přinesl – ze zákulisí koncertu v Clevelandu , pořízené Brycem Hallem.

A tady už je celý rozhovor pro Alternative Press:

Simple Plan vyprávějí pravý příběh
za ‘No Pads, No Helmets… Just Balls’
[původní článek]

Patnáct let poté, co album No Pads, No Helmets…Just Balls vypálilo Simple Plan z neznámých kanadských pop-punkerů do mainstreamových hitmakerů, tato kapela nyní tráví většinu roku 2017 na turné, na kterém si každou noc své první album připomíná od začátku do konce.

Ještě než tento měsíc vyjedou do Evropy a než se v srpnu zase vrátí zpátky tourovat po USA, kapela a společně s nimi i několik osob z jejich užšího kruhu spolupracovníků, se s AP pobavili o bouřlivých procesech, které daly vzniknout albu No Pads. Kytarista Jeff Stinco poznamenal, ‘Existuje tu taková tendence sjednotit tento příběh a vyprávět jej jako něco úžasného, až to zní, jako kdyby jsme všichni byli tehdy zajedno. Ale myslím si, že je důležité, že jsme tu měli 5 kluků, kteří do studia vstupovali v naprosto odlišných situacích.’ Poté se zastavil, a dodal: ‘Šlo o přežití.’

JEFF STINCO: Ten samotný proces byl dlouhý. Arnold před nás postsvil spoustu výzev. To album jsme mohli mít hotové do dvou měsíců, maximálně, ale trvalo nám to rok. Žili jsme ve velmi malých prostorách, spali jsme v pokoji bez oken na dvoupatrových postelích. Vařili jsme si sami, což je normální, ale nikdo z nás to pořádně neuměl, takže to bylo hrozné. Byl to hrozný proces. Arnold měl svoji vizi, a říkával nám: ‘Tak kluci něco zkuste nahrát, a já pak zase přijedu, zkritizuju to a upravím to,’ a přesně to taky udělal. Nechal nás ve studiu i několik dní, my jsme třeba nahráli celé album, a pak se vrátil a řekl: ‘Hmm… to dokážete i líp,’ a smazal všechno, co jsme udělali. Bylo to frustrující.

ARNOLD LANNI: Možná to tak vypadalo, ale když jsem byl muzikantem, nechtěl jsem, aby se mi lidi dívali přes rameno. Chtěl jsem, aby producent řekl: ‘Tady máš písničku. A tohle bych chtěl, abys s ní udělal. Kolik času na to potřebuješ? Hodinu a půl? Vrátím se za hodinu a půl, protože takto se ti alespoň nebudu dívat přes rameno a sledovat, jak ji nahráváš.’ Dělal jsem to proto, abych je nechal hnát se za tím, za čím se oni sami chtěli hnát. Pokud míříš za nějakým cílem a netrefíš ho, musím to alespoň zmínit. Někdy jsem třeba řekl: ‘Tohle chci, abys udělal. Já budu ve vedlejší místnosti, a vrátím se zase za 3 hodiny, abys měl čas to nahrát.’ A pokud to pak neznělo tak, jako to, o čem jsme se předtím společně bavili, vrátil bych se, a řekl bych: ‘Jo, tak tohle je neakceptovatelné.’ Nikdy v tom nebylo nic osobního; je jen občas těžké vysvětlit mladému člověku něco, co neví. Protože Jeff je tak talentovaný muzikant, nechával jsem ho dělat věci, které byly třeba i trochu mimo jeho komfortní zónu – ne v technickém smyslu, protože asi neexistuje nic, co by Jeff nedokázal zahrát, protože je prostě tak dobrý – ale nechával jsem ho třeba dělat věci, které v dané písni vytvářely napětí a atmosféru. A já nevím, jestli takovým věcem, když byl tak mladý, mohl rozumět. Celý příspěvek →