Archiv štítku: recenze

Recenze SimplePlan.cz: Taking One For The Team [9/10]

Stejně jako tomu bylo u mé recenze knihy Simple Plan, předtím, než jsem si sedla k sepsání této recenze na jejich nové album, jsem velice váhala, jestli se do toho vůbec pustit. Proč? To je jednoduché – jsem fanouškem již 11 let, vedu o nich většinu té doby stránky, a je mou „prací“ podporovat tuto kapelu, což mě činí neskutečně předpojatou osobou a cokoliv pěkného, co napíšu, bude bráno jako slepý souhlas se vším, co má oblíbená kapela udělá – jen proto, že jsem jejím fanouškem. Nicméně mi bylo z vaší strany poukázáno, že recenze fanoušků v sobě mají určité kouzlo. Je zřejmé, že budou předpojané – ale jsou to fanoušci, kdo zná kapelu víc, než jakýkoliv jiný kritik – kdo dokáže porovnávat mezi předchozími pracemi kapely mnohem lépe, a kdo má o to větší znalost toho, kým kapela je a co se s ní právě děje. Tak mi dovolte se s vámi tedy nakonec o následujících několik odstavců podělit a dát vám vědět, co si myslím o ‚Taking One For The Team‘.

Od poslední desky (‚Get Your Heart On!‘) již uběhlo dlouhých 5 let a Simple Plan byli nuceni učinit rozhodnutí, kam se na této neustále se měnící hudební scéně vypravit dál. Dnes, když znovu (a znovu a znovu dokola) poslouchám tuto desku, mohu skutečně říct, že je to jedna z nejlepších, kterou tato kapela kdy vydala. Díky tomu, že se rozhodli vrátit se na podzim do studia a v rámci pop-punkových sessions nahrát tracky jako ‚Nostalgic‘, ‚Farewell‘ a „Opinion Overload‘, tato kapela dokázala, že jí stále patří zasloužené místo na pop-punkové scéně, kterou pomáhali na začátku tohoto tisíciletí založit. Zároveň však Simple Plan nezůstali jen u základů. Opět se odvážili vypravit svůj zvuk do neznámých končin zvláštních stylů – ať už je to pop nebo reggae – podobně jak tomu bylo i u GYHO. Nicméně, i když tyto ‚zvláštní‘ songy dodáte, z alba i nadále sálá stejný soudržný motiv zábavy a energie, díky kterému si budete chtít cestou do práce či do školy poskakovat, a bude vám při tom jedno, co si o vás pomyslí ostatní. A v porovnání s GYHO přináší TOFTT úplně jinou úroveň zábavnosti.

Přesně jak kluci předpověděli, se dá toto album rozdělit do tří různých žánrů/stylů – pop-punk, pop a balady. Je třeba poznamenat, že některé písně svým stylem zasahují do více z těchto kategorií, takže je nelze tak úplně přesně rozdělit.

Nikdo nemůže namítnout nic proti tomu, když řeknu, že pop-punk je dominantním stylem této desky. Ze 14 písní na albu by se polovina z nich dala označit za pop-punkové/rockové/nazvěte-si-je-jak-chcete písně, které vám vpálí emoce do ksichtu svými hlasitými kytarami a bubny, což je přesně to, kvůli čemu jsem před tolika lety Simple Plan propadla. Dokonce by se dalo i říct, že je to možná i nejvíce pop-punkových písní, co se na albu SP objevilo za posledních několik let. Je to také jeden z důvodů, proč mnozí o této desce hovoří jako o něčem mezi SNGA a GYHO – alespoň co se stylu týče. Bez těchto písní by tato deska nebyla tak dobrá, jakou je, za což mi nezbývá než z celého srdce SP poděkovat za to, že se na podzim rozhodli vrátit do studia a přidat tyto písně na jejich novou desku.

Není lepšího otvíráku pro TOFTT než ‚Opinion Overload‘. Simple Plan nikdy nebyli kapelou oslavovanou kritiky, ale prvotní reakce na první vydané songy byly skutečně drastické. Také díky nim se Simple Plan vrátili do studia, aby svůj hněv soustředili do této (a ještě jedné) písně. Bicí i kytary se skvěle pojí s Pierrovým hlasem vedeným hněvem, a společně vytvářejí neuvěřitelný track, který se jistě stane jedním z nejoblíbenějších živáků fanoušků. Co se textu týče, je tato píseň jedním velkým „Fuck you!“ všem, kteří tuto kapelu kdy pošpinili svými slovy, kteří o nich kdy mluvili s neslušností a neopodstatněnou krutostí, a kteří nikdy neporozuměli (nebo nechtěli porozumět), co vlastně Simple Plan na této scéně stále dělají. Podobný význam textu můžeme najít také mezi řádky ‚Farewell‘ – zde jsou však slova namířena trochu jiným směrem. Popravdě mě text této písně pronásleduje už od chvíle, kdy ji SP poprvé vydali. Lhala bych, kdybych řekla, že mě ‚Farewell‘ ten první večer nedohnal k slzám [chtěla bych se této písni více věnovat ve svém nadcházejícím rozhovoru s SP v Praze, takže více o tom později!].

Mezi dalšími brilantními pop-punkovými tracky, které na TOFTT najdeme, jistě patří ‚Boom‘ ‚Nostalgic‘, ‚I Refuse‘, ‚P.S. I Hate You‘ a dokonce i ‚Kiss Me Like Nobody’s Watching‘ by mohlo v této kategorii projít, i přesto, že je tato píseň silně ovlivněna popem. Pierrovo super-rychlé rýmování a celkový zvuk této písně z ní činí další fantastický song, který by určitě neměl chybět na setlistu nového turné. ‚P.S. I Hate You‘ (nebo jak jí již někteří fanoušci stihli přejmenovat: ‚Dear Sophia‘) je dle mého názoru jednou z nejlepších a nejvíce cool písní na celém albu. ‚P.S.‘ s sebou přináší moderní pop-punkový zvuk, trochu s náznaky All Time Low. Poslední písní z této kategorie, o které bych chtěla hovořit je ‚I Refuse‘, která se velmi rychle stala jednou z mých nejoblíbenějších. Ať už je to z osobních důvodů, díky silnému zvuku bicích a kytar, nebo díky skvělým vokálům (a zadním vokálům!), tato píseň na albu úžasně vyniká. Je tu jen jedna malá drobnost, která mi u ‚I Refuse‘ vadí – a to její pozice na tracklistu – přímo před ‚I Don’t Wanna Go To Bed‘. I přesto, že tleskám kapele za to, že jejich tracklist je cokoliv, jen ne nudný – SP se daří smísit pop-punkové, popové a pomalejší písně dohromady až se znaky náhody, přičemž se jim daří vše vyvážit, aniž by to většinou znělo divně – je tu ovšem jedna výjimka. Vložit po tak emotivní písni jako je ‚I Refuse‘ tak zcela odlišný a „lehkovážný“ song s tak rozverným intrem jako je ‚Bed‘, pro mě jistým způsobem znevažuje význam ‚I Refuse‘. Je to jakoby se vám někdo právě hodiny vyplakával na rameni a pak najednou vstal, ušklíbl se a řekl: „HAHA, DĚLAL JSEM SI SRANDU.“

A to nás přináší k popovým songům. Můj osobní hudební vkus je velmi rozmanitý – od popu až někam po rap (i přesto však mé srdce zůstává věrné pop-punku), což je také důvod, proč většinou nemám problém s akceptováním popových výstřelků své nejoblíbenější kapely. Nicméně u ‚I Don’t Wanna Go To Bed‘ a ‚Singing In The Rain‘ nebyla má prvotní reakce přímo podpořivá.. Oceňovala jsem tyto písně pro to, čím byly – slušnými popovými songy, nicméně mi tato hudba přišla jako všechno, jen ne Simple Plan. U ‚Bed‘ mi připadalo, že se kluci až moc snaží být jako Maroon 5, zatímco ‚Rain‘ pro mě byl zvláštní snahou o „Summer Paradise č. 2“ (což je skvělý letní song, to mu neberu, ale nebyla jsem si zcela jistá, jestli je celá ta strategie „Vyšlo nám to jednou, třeba to vyjde zas“ pro SP tou nejlepší). Ale z nějakého mně naprosto neznámého důvodu jsem si k těmto písním při druhém poslechu našla určitou cestu. U ‚Bed‘ mi pomohl hlavně videoklip, díky kterému jsem začala oceňovat „zábavné“ kvality této písně (nehledě na skvělý Nellyho vstup). A u ‚Rain‘ ve mně něco u druhého poslechu prostě kliklo a já obrátila o 180°. Stále nerozumím, jak se to stalo. Teď, když na tuto píseň pomyslím, pořád na ní sice nahlížím jako na „Summer Paradise č. 2“, ale tentokrát to myslím v dobrém. Opravdu si dokážu představit, že se tomuto songu povede na rádiích dobře.. A i když se mi myšlenka, že tato píseň bude tou, která bude Simple Plan venku reprezentovat, stále maličko příčí, pokud se jim bude líbit, tak ať. A já mám tušení, že tomu tak bude.

Kromě ‚Bed‘ a ‚Rain‘ bych chtěla do popové kategorie zahrnout ještě ‚Everything Sucks‘ a ‚I Don’t Wanna Be Sad‘. ‚ES‘ je song, který je opět na rozmezí mezi popem a pop-punkem, je skvělý – bezva melodie a závěrečná polovina písně (obzvlášť bridge!!!) je fantastická – v čem však vidím problém jsou verše. Ty obsahují někdy až příliš dětinské rýmy jako „morning/boring“, „date/tastes“, „sunset/like it“, ze kterého se člověk s nějakou znalostí angličtiny až ošije. Normálně Pierrovu a Chuckovu lyrickou práci obdivuji, ale tohle se jim příliš nepovedlo. Nicméně, abych nebyla o ‚ES‘ úplně negativní – refrén má oproti veršům navrch a jakoukoliv neohrabanost veršů se mu relativně daří vynahradit, a jak jsem již zmínila výše, závěrečná část písně je na jedničku. A na závěr… ‚Sad‘. Skutečně asi nikdy nepochopím, proč se tato píseň setkala s tak negativní odezvou, když byla poprvé vydána. Já osobně jsem jí považovala za výbornou – chytlavá, s vtipným textem a skvělou melodií – vše, co byste jen mohli chtít od tracku od Simple Plan. Ale z nějakého důvodu se s ní klukům u jejich fanoušků příliš nepoštěstilo. Nevadí..

A nakonec, jestli jsou Simple Plan dobří v něčem jiném, než v pop-punkových kreacích, pak jsou to balady. A to opět prokázali na TOFTT s písněmi jako ‚Perfectly Perfect‘, ‚Problem Child‘ a ‚I Dream About You‘. Všimla jsem si, že jednou z nejvíce opomíjených písní v recenzích na toto album je právě ‚Perfectly Perfect‘, čemuž nerozumím. ‚Tuhle píseň budou holky milovat,‘ říkala jsem si, když jsem ji poprvé uslyšela. Říkám vám, jestli tuhle písničku kluk zahraje nějaké holce, je jeho. Jednoduchá a procítěná píseň – přesně to, co byste od Simple Plan očekávali, jenom o trochu roztomilejší. Člověk z ní hned na první poslech cítí vliv Plain White T’s, který do něj zapojil Tom Higgenson (který tuto píseň s Pierrem a Chuckem složil). Nemůžu se dočkat, až si budu tuto píseň zazpívat v davu s tisíci dalšími fanoušky. A to samé platí pro ‚Problem Child‘, což je naprosto překrásná píseň, která jistojistě spustí lavinu dalších SP tetování fanoušků. Instrumentální část uprostřed písně, do které Jeff jemně zapojil svou kytaru, je ohromující. A konečně, poslední píseň desky – ‚I Dream About You‘ – je jednou z nejzajímavějších písní, kterou kdy Simple Plan vytvořili. Poprvé, co jsem ji slyšela, jsem měla ze všech těch silných vrstev, ze kterých je složena, společně s Pierrovými překrásnými vokály a velmi tajuplným pozadím, doslova husí kůži. Přijde mi také, že Julietin hlubší a Pierrův vyšší hlas k sobě výborně ladí, což z písně vyzařuje až nebeskou atmosféru, která by dle mého názoru perfektně pasovala do nějakého soundtracku. Jen bych si přála, aby byla instrumentální část se smyčci v závěru písně o něco delší.

Celkově je nová deska Simple Plan vším, co byste od Simple Plan očekávali – jen se špetkou neočekávaného. Fanoušci SP by se neměli obávat toho, když se jejich kapela snaží vypravit do neznámých míst, protože se vždycky hrdě vrátí do svých pop-punkových bot, které jim sedí nejvíce. Motivem celého alba je soudržnost, týmový duch a bratrství, což ‚Taking One For The Team‘ poprvé nabízí v rámci obalu alba a nakonec také ve skryté nahrávce za posledním songem, kterým perfektně uceluje celou desku. I přesto, že album obsahuje více písní, než předchozí desky SP, když vám dohrají poslední noty poslední písně, nepřipadá vám, že jste si jich poslechli už 14. Zábavné písně jsou smíchány s tvrdšími a vážnějšími písněmi, které dohromady tvoří fantastickou směsku hudby, která je stále relevantní a textů, se kterými se stále dokážeme ztotožnit, možná i víc než kdy jindy. Tohle album pro mě znamená neskutečně moc – a o to víc, že vím, že jsem je při procesu jeho vytváření mohla ztratit, jsem těmto pěti klukům z Montrealu neskutečně vděčná za to, že „they took one for the team“, a že zůstali stále spolu. Jedna věc je jistá: tuhle hru vyhráli. Jsou šampiony.

První recenze Taking One For The Team dává albu 8/10

Pokud se náhodou nacházíte ve Spojeném království, máte nyní možnost si zakoupit nové vydání časopisu Rock Sound, které obsahuje vůbec první recenzi nového alba Simple Plan ‚Taking One For The Team‘ (datum vydání: 19. února), která byla zatím publikována. Recenze je velmi pozitivní – její autor ohodnotil album 8 body z 10!

Český překlad recenze si můžete přečíst zde:

SIMPLE PLAN
TAKING ONE FOR THE TEAM (ATLANTIC)

HODNOCENÍ: 8/10
Autor recenze: Gav Lloyd

Začínali jako trhlí pop-punkoví kluci a během let se Simple Plan vyvinuli do čelních představitelů jejich scény. Už je to pět let, co vydali své poslední album, ale dobrou zprávou je, že to v sobě stále mají. „Taking One For The Team“ je plné skvělého skladatelství.

Jelikož jim mladé kapely začínají v posledních letech šlapat na paty, není divu, že se na svém nejnovějším opusu tito kluci snažili vrátit se ke svým kořenům. Písně jako ‚Opinion Overload‘ nebo ‚Everything Sucks‘ jsou jedním z nejlepšího, co deska nabízí. Zatímco single ‚Boom‘ je tak veselý, že je jedno jak špatný jste měli den – jestli jste opustili svůj dům bez toho, aniž byste si na sebe oblékli kalhoty, nebo se vaše kočka vyzvracela na koberec – i přesto se po poslechu této písně budete usmívat jako idiot.

Nicméně mnohostrannost této quebecké pětice, díky které se prorvali do hitparád, je stále přítomná a sedí. Ať už je to skladba s náznakem reggae „Singing In The Rain“, pompézní „Sad“, nebo R&B píseň s Nellym „I Don’t Wanna Go To Bed“, Simple Plan dokazují, že se dokáží vypravit jakýmkoliv směrem. Je tak skvělé je mít zase zpátky.

PRO FANOUŠKY: Good Charlotte, All Time Low, 5 Seconds Of Summer

Scan této recenze poté najdete díky Nickovi v galerii:

Recenze jsou tady: média komentují novou píseň Simple Plan „Boom“

Už je to několik dní, co Simple Plan vydali svůj „nultý single“ Boom a k němu také doprovodný videoklip a různá online média se již stihla chopit této příležitosti a alespoň částečně tuto novou píseň zrecenzovat na svých stránkách.

Během vyhledávání těchto recenzí jsem si všimla, že většina zdrojů, publikujících o této písni, se zaměřovala především hlavně na množství speciálních hostů ve videoklipu než na samotnou píseň, což je pochopitelné vzhledem ke snaze stránek zůstat alespoň přiměřeně neutrální.

A zatímco nemáme k dispozici tak velké množství recenzí, jako bychom jich měli normálně, vzhledem k tomu, že tuto píseň Simple Plan hrají akusticky na koncertech již téměř rok, níže si můžete pročíst sbírku těch recenzí, které se vyjádřili k nově vydané studiové verzi písně „Boom“.

Začněme tedy u negativních recenzí. Simple Plan nikdy nebyli miláčky hudebních kritiků, což je důvod proč je zajímavé, že ze všech recenzí, které se mi podařilo najít, byla pouze jedna vyloženě negativní – dokonce ani fórum na AbsolutePunk.net je zahlceno spíše neutrálním konsenzem (nebo bojem mezi negativními a pozitivními komentáři) [viz zde], což je u tohoto serveru pěkná změna. Zmíněná negativní recenze pochází ze serveru thomasbleach.com, jehož autor se domnívá, že song obsahuje až „trapný popěvek“ a „chybí mu originalita“, jelikož kapela podle něj pouze „recykluje staré koncepty a dodává jim silnější mainstreamový zvuk, aby zachovala věci čerstvé.“

Pojďme se ale přesunout k více neutrálním recenzím: server Random Paper Notes nazval novou píseň SP „celkem slušnou“, zmiňujíc, že Simple Plan musí být inspirací pro 5 Seconds Of Summer. Spojitost mezi 5 Seconds Of Summer a Simple Plan se objevila také v článku Canoe.ca, kde se píše, že tato píseň „naznačuje, že Simple Plan chtějí nejen dobít své místo v hudebním průmyslu, ale členové kapely chtějí soupeřit s dalšími popovými kapelami, které jsou v současné době na stejném trhu.“. A nakonec, Boom se podle všeho začala po nějakém čase líbit také reportérce ze serveru Confront Magazine.

A nakonec ta nejpříjemnější část: pozitivní recenze, které na webu zatím dominují. Alternative Press například nedávno zařadil „Boom“ mezi „12 písní ze srpna 2015, které musíte slyšet“ a nazval ji „tak chytlavou, že se vám vryje do mozku jako kdybyste použili vrtačku“ a také „pravým návratem do formy této kapely – a to nejen proto, že píseň obsahuje nadšené texty jako: “You still make my crazy little heart go boom“, přičemž také dodávají, že „Simple Plan to konečně učinili: vytvořili tu nejvíce Simple Plan píseň všech dob.“ Již zmíněná chytlavost této písně byla společným jmenovatelem mnoha dalších pozitivních recenzí „Boom“: Pertaining To Punk ji například nazývá „neuvěřitelně chytlavou a plnou energie“, FUSE.tv poté „neskutečně návykovou“ a nazývá ji „sladkým love songem, který vás pronese zbytkem roku 2015.“ Tato píseň také učinila dojem na Josepa Vianaixa, který ji nazval „energickou old-schoolovou punk popovou písní a Hiddenjamsmusic.com o ní napsali, že se „Simple Plan vrátili s pořádnou náloží!“. A nakonec bych ještě chtěla dodat jednu českou recenzi, a to konkrétně ze serveru iReport.cz, podle nějž se píseň „nese v klasickém poprockovém duchu a díky jednoduchému přímočarému popěvku má určitě slušnou šanci uspět.“

Celkově se dá z článků v médiích a na druhé straně také z komentářů fanoušků usoudit, že je většina názorů na Boom spíše pozitivních, což je skvělá zpráva pro nové album Simple Plan. Zajímal by mne ale také VÁŠ názor – zanechte prosím pod tímto článkem své vlastní pocity z nové písně „Boom“!

„Get Your Heart On – The Second Coming!“ v recenzích

Už je to více jak měsíc, co bylo celosvětově vydáno nové EP Simple Plan – Get Your Heart On – The Second Coming!“ Toto sedmi-písňové EP bylo vydání 3. prosince jako kompilace dosud nevydaných písní, které vznikly ještě v procesu příprav čtvrtého alba Simple Plan (z celkem asi 60 písní) „Get Your Heart On!“ (2011).

Během tohoto měsíce již stihli mnohá média toto EP ohodnotit, a proto jsem se rozhodla těmito recenzemi projít a nabídnout vám celkové shrnutí toho, v jakých ohledech se většina z nich shoduje:

Confront Magazine [recenze] – hodnocení: 4/5 [anglicky]

Alter The Press [recenze] – hodnocení: 5/5 [anglicky]

Pop Punk World [recenze] – hodnocení: 7/10 * [anglicky]

Blast Out Your Stereo [recenze] – hodnocení: 6/7 * [anglicky]

So So Active [recenze] – hodnocení: 7/10 [anglicky]

Property Of Zack [recenze] – hodnocení: 3.5/5 * [anglicky]

Canadian Beats [recenze] – hodnocení: 4.5/5 [anglicky]

Ultimate-Guitar.com [recenze] – hodnocení: 6/10 [anglicky]

Craig’s Reviews [recenze] – hodnocení: 6/10 [anglicky]

Music Express [recenze] – hodnocení: 3/5 *

Koule.cz [recenze] – hodnocení: 50% [česky]

Enemy.at [recenze] – hodnocení: 3/5 [Austrian]

Aim A Trabolmeicher [recenze] – hodnocení: 4/5 [italsky]

LivePhotoReports.com [recenze] – hodnocení: 7/10 [italsky]

Dutch Scene [recenze] – hodnocení: 5/10 [nizozemsky]

* – autor recenze neudal přesné číselné hodnocení, a proto jsem použila přibližný výpočet na základě autorova slovního hodnocení EP

Celkově získalo EP „Get Your Heart On – The Second Coming!“ smíšených až pozitivních ohlasů, dosahujíc hodnocení v průměru 70%. A i přesto, že je každá z recenzí odlišná, v hodně aspektech se některé z nich shodují.

Pojďme tedy začít s tím, jak autoři recenzí vnímají písně, které se na EP dostaly: téměř ve všech případech (i ve více negativních recenzích), je první píseň EP – „Ordinary Life“ – vychvalována jako nejlepší píseň celé desky, a mnohým připomíná pop-punkové začátky této kapely. Zatímco další píseň na tomto EP – „The Rest Of Us“ je označována za typickou píseň SP díky své chytlavosti, hned dvě recenze (Ultimate-Guitar.com a Dutch Scene) se domnívají, že to, že je členům kapely již přes 30 let, jim připomíná TV pořad Glee – čímž soudí určitou (chybějící) autenticitu. Tato „neautentičnost“ textů Simple Plan se zdá být podle velké části recenzí jednou z hlavních slabin této kapely, stejně jako často používaná slovní cliché. Další recenze na to naráží při kritizování písně „Outta My System“, která ze všech písní z EP získala nejvíce negativních ohlasů a porovnání s One Direction (Enemy.at), Rebeccou Black (Property Of Zack) a All Time Low (Graig’s Reviews). Ani „Fire In My Heart“ nezískalo mnoho dobrého ohlasu – spousta recenzistů v této písni vidí vliv Summer Paradise, což je jedním z důvodů proč je tato píseň v některých recenzích označována jako píseň, která „jako by nebyla od Simple Plan“. Další píseň na EP, „In“ je druhým momentem, na kterém se mnoho autorů recenzí shoduje, že se jedná o další skvělý song. Je patrné, že Simple Plan ve své minulosti vyvinuli určitý zvuk, se kterým si je již mnoho lidí asociuje, a se kterým by je mnoho z nich také rádo vidělo pokračovat (ikdyž se od něj v minulosti trochu vzdálili). Závěrečné balady „Lucky One“ a „Try“ – byly obě přijaty kladně.

Recenze jsou vždy velmi subjektivní záležitostí, ale pokud se dají dohromady, můžeme si z nich vytvořit více komplexní obraz toho, jak je album, nebo přímo kapela, veřejností vnímána. Je evidentní, že zatímco „Get Your Heart On – The Second Coming!“ s sebou přináší mnoho diverzity (což je na jednu stranu pozitivním faktorem, a kapele může přinést nové fanoušky, kteří holdují i jiným žánrům), většina veřejnosti (alespoň co se týče autorů recenzí a také fanoušků) preferuje u Simple Plan spíše žánr pop-punku, než čistého popu. Avšak i přesto, že posledních pár odstavců mohlo vyznít víc negativně, než pozitivně, celkové průměrné hodnocení autorů recenzí (70%) je velkým úspěchem pro kapelu, jakou jsou Simple Plan, která nebyla nikdy v minulosti oblíbencem svých kritiků [poslechněte si „Shut Up!“]. Dokonce se i zdá, že je toto průměrné hodnocení vyšší, než u recenzí jejich dosud posledního studiového alba.

A jaké by bylo Vaše hodnocení „Get Your Heart On – The Second Coming!“? Co byste Simple Plan vyčetli, a za co by si naopak podle Vás zasloužili pochvalu?

Recenze “Simple Plan: The Official Story” od SimplePlan.cz

V posledních několika měsících jsme tu měli nespočet zpráv, recenzí a rozhovorů o nově vydané biografii Simple Plan, s názvem: „Simple Plan: The Official Story“. Ale přiznejme si to: 99% reportérů, kteří o této knize informovali pravděpodobně nejsou fanoušci Simple Plan, tudíž nejsou cílovou skupinou této knihy, a nikdy by vám nemohli skutečně říct, jaká je tahle kniha z pohledu fanouška. Proto jsem se rozhodla napsat malou recenzi této knihy z fanouškovské (svojí) perspektivy. I přesto, že jsem většinou proti sepisování recenzí, neboť je každá recenze velmi subjektivní záležitost a také proto, že můj postoj je co se týče Simple Plan až příliš předpojatý, tohle je něco jiného. Je to kniha. A ne zas tak obyčejná kniha. Obsahuje vše, s čím každý den pracuji na této stránce – s informacemi a fotografiemi. A domnívám se, že by pro někoho, kdo stále zvažuje, jestli tato kniha za koupi stojí, by takováto recenze z pohledu fanouška mohla být celkem užitečná.

O „foto knize“ jsem slýchávala téměř od první chvíle, co jsem se k Simple Plan dostala v roce 2005. I tehdy jsem věděla, že až tahle kniha vyjde, musím jí mít. Ale roky ubíhaly a kapela o knize mluvila méně a méně. Proto jsem se v září 2011 Chucka a Seba během rozhovoru pro SimplePlan.cz v Praze na knihu opět zeptala. Chuck tehdy řekl, že je to jeho projekt, kterého si velmi váží, a který jednou chce dostáhnout až do konce. A téměř rok na to byla kniha na světě! Přeskočím teď ty nadcházející dva mučivé měsíce, kdy se ukázalo, že objednat si knihu z Kanady do ČR byl celkem problém, zatímco se internet začal zaplňovat fotkami a obrázky z knihy, od kterých jsem se snažila držet co nejdál, abych si jednou mohla přečíst SP knihu tak, jak měla být čtena. Konečně 7. ledna byla tady a já strávila 8 hodin nad kompletním příběhem své nejoblíbenější kapely.

První věc, kterou musíte vědět: ta kniha je těžká. Ohromně. Váží téměř 1,5 kg. Takže chodit s ní po venku a číst si z ní tam rozhodně nehrozí. Tahle kniha byla vytvořena spíše pro posezení na gauči nebo v posteli, případně pro čtení z konferenčního stolku.

Měla jsem přečteny jen dvě stránky (úvodní stranu „Simple Plan vřele děkují“ a Patrickovu předmluvu), když jsem si pomyslela: „Tahle kniha by měla přijít s varováním „Radši si připravte pár kapesníčků“,“ protože jen po těch několika stranách mi už začaly téct slzy po tváři. Kluci nemohli za autora předmluvy k této knize vybrat nikoho lepšího než Patricka. Byla to perfektní volba. Kdo jiný by ji taky mohl napsat, než ten, kdo s kluky byl už od úplných počátků. Ten, kdo nikdy nepřestane být „šestým členem Simple Plan“.

Jestliže se podíváte do obsahu, zjistíte, že kniha je rozdělena do pěti hlavních kapitol: úvodní kapitoly („Zpátky na začátek“), která zachycuje dlouhé období od prvního setkání Chucka a Pierra, času s Reset až k počátkům Simple Plan. Zbývající čtyři kapitoly poté pojednávají o jednotlivých albech Simple Plan, jejich nahrávání a následovného turné. Mezi těmito hlavními kapitolami poté fanoušci naleznou dvoustránkové profily všech pěti členů Simple Plan. Všechny kapitoly jsou plné stovek fotografií, které byly pořízeny od prvních dní až po rok 2012 (a byly vybrány z více jak 40 000 fotografií, které Simple Plan a jejich fotografové pořídili během celé jejich kariéry). Poslední stránky knihy poté vzdávají hold fanouškům Simple Plan (obsahujíc i několik tetování fanoušků, kterými do knihy přispělo SimplePlan.cz) a také shrnutí všeho, čeho Simple Plan kdy dosáhli a seznam všech míst, které kdy navštívili (je jen trochu škoda, že zrovna informace vedle Prahy jsou mírně nepřesně, jelikož zde kapela nevystoupila 3x, jak je uvedeno, neboť „třetí show“ – Prague City Festival – byl organizátorem dva týdny před začátkem zrušen).

Bylo mi jasné, že jako fanynka, která kariéru této kapely sledovala posledních 7 let, pro mě bude nejzajímavější první část knihy – éra, o které jsem toho věděla jen velmi málo. Díky této knize jsem si uvědomila, o kolik jsem toho přišla a některá bílá místa mi byla konečně osvětlena. Například mě velmi potěšilo přečíst si o začátcích Chuckova a Pierrova přátelství, jelikož síla jejich přátelství pro mě vždycky byla velmi obdivuhodná, a to i přes těch několik pádů, které toto přátelství zažilo. Bylo velmi obohacující se dočíst nejen o Roach, ale také o Stone Garden, jako jednom z předchůdců Reset, a Jeffově a Fredově spojitosti s touto kapelou. Překvapením pro mě bylo, že kniha pojednává i o neslavném odloučení Pierra a Chucka. Samozřejmě neobsahuje všechny detaily, jelikož o této části své historie sami kluci stále velmi neradi hovoří, ale to, že některé části z tohoto příběhu se do knihy dostaly mne ujistilo, jak moc je tato kniha realistická.

Nejen, že jsem se dozvěděla více o časech v Reset, ale úplné počátky Simple Plan byly stejně tak zajímavé! Vidět konkrétní jména lidí, kteří se málem do této kapely dostali, mě nutí se zamyslet: „Nebylo by to divné, kdyby mezi členy Simple Plan byl nějaký Luke?“

Myslím si, že poprvé ve svém životě jsem si také po přečtení počátků Simple Plan uvědomila, jak odlišný postoj k nahrávacím společnostem a hudbě měli Reset a Simple Plan. Zatímco když byli někteří z kluků v Reset, jejich hlavním cílem bylo naučit se vůbec hrát na nástroje a poprvé hrát na koncertech. Ale poté, co Chuck, Jeff, Seb a později i Pierre a David začali pracovat na Simple Plan, téměř od prvního dne kluci chtěli, aby se tenhle projekt stal jejich skutečným zaměstnáním a snažili se hned najít nahrávací společnost, která by je vzala pod svá křídla. Je to jako kdyby Reset sloužilo jako tréninkový prostor pro Simple Plan.

Všechny dopisy, ve kterých nahrávací společnosti Simple Plan odmítaly, a které jsou v knize vyfoceny, ukazují, jak moc zanícený byl Chuck do toho, aby splnil svoje sny a sny svých čtyř přátel – dostat je co nejdál to bude možné, a pak ještě dál, což je vlastnost, kterou si zachovává dodnes. Detaily, do kterých se Kathleen Lavoie, autorka knihy, společně se všemi, kteří se do procesu vytváření knihy zapojili (především pak Chuck Comeau), v této knize ponořila, jsou neuvěřitelné: například příběh o tom jakou roli Patrick sehrál při získání nahrávací smlouvy pro Simple Plan, dopis od Marka Hoppuse Chuckovi nebo slova Marka McGratha mne opravdu dojala.

I přesto, že jsem napsala, že mne především zajímaly ty části kariéry SP, které jsem „propásla“, byla jsem zvědavá i na éru po roce 2005 – co jsem z jejich příběhu propásla ikdyž jsem „tady“ už byla? Jaké věci fanoušci nedokáží odhadnout z blogů kapely na MySpace nebo z jejich tweetů? Celkem mi to otevřelo oči v tom smyslu, že i přesto, že se člověk cítí, že je v obraze, jsou tu věci, o kterých se obyčejně nemluví. Proto mne velmi zaujaly například pasáže v knize, pojednávající o autorském bloku Pierra a Chucka před třetím albem nebo o tom jak toto album neobstálo na americkém trhu.

Je tu spousta věcí, které bych o této knize mohla říct, ale nechci jít do příliš velkých detailů, protože věřím, že pokud se ji rozhodnete koupit, měli byste se je dozvědět sami. Kniha toho ale nabízí o tolik víc: obsahuje ohromné množství fotografií, na které se budete chtít dívat celé hodiny, protože neuvěříte jak moc jsou dobré. A to vše díky úžasné práci třech fotografů: Patricka, Chadyho a Sima. Když listujete knihou, budete také ohromeni celkovou její grafikou: stránky jsou barevné a velmi dobře balancují mezi množstvím textu a fotografií, které jsou sestaveny formou scrapbooku: což není práce nikoho jiného než osobního grafika Simple Plan – Freda Jerome, který na tomto projektu udělal fantastickou práci. Stejně tak i Kathleen Lavoie, která dala dohromady informace nalezené v archívu Chuckových rodičů, které zkombinovala s velmi důkladnými rozhovory s jednotlivými členy a dalšími osobnostmi, které byly pro kariéru Simple Plan důležité. Jazyk, který používá, je velmi příjemný a okamžitě vás do příběhu zatáhne.

Tato kniha je všechno. Všechno, co jste kdy chtěli o Simple Plan vědět – a ještě víc. Nezáleží jestli jste fanouškem roky nebo jste se o nich zrovna dozvěděli. Tato kniha vám nabídne pohled na to, jací kluci doopravdy jsou – jejich vrcholy a pády, jaké jsou jejich cíle a jak přesně se dostali tam, kde jsou nyní – multiplatinovou kapelou, která stále zůstává bez změn ve členské základně, s fanoušky po celém světě, jejíž členové nenosí nosy nahoru a pro své fanoušky by udělali první poslední.

A jestli potřebujete ještě přesvědčit, tak vězte, že 10% z prodeje každé knihy jde do Simple Plan Foundation.

Pro informace ohledně toho jak si můžete knihu objednat, navštivte prosím tuto sekci na SimplePlan.cz.