V jednom z nejnovějších článků na serveru Nylon.com, se tento lifestylový magazín zeptal členů několika zavedených pop-punkových kapel včetně All Time Low, The All-American Rejects, Motion City Soundtrack nebo Simple Plan na jejich názory na nejzásadnější pop-punkové písně všech dob. Co osoba, to názor, a vy si nyní můžete níže přečíst v českém překladu, jaké písně jsou ve světě pop punku nejdůležitějšími pro Chucka a Pierra ze Simple Plan, a které písně by bývali nejraději složili sami:
Pierre: „Pro mě je to nerozhodně mezi “Basket Case” od Green Day a “What’s My Age Again?” od blink-182. Obě tyto písně vydláždily cestu všem dalším pop-punkovým kapelám, včetně nás, kteří jsme pokračovali v jejich šlépějích začátkem nového tisíciletí. “Basket Case” z roku 1994 byl obrovský hit a dal světe na odiv ten typický punkový postoj kombinovaný s chytlavými melodiemi a texty. Pak v roce 1999 píseň “What’s My Age Again?” odstrčila pop ještě více stranou a stala se sama mainstreamovou záležitostí, a to i na popových rádiových stanicích po celém světě. Nemohli jste zapnout rádio a neslyšet ji.“
Chuck: „Neprosto souhlasím s Pierrem, že je to boj mezi “Basket Case” a “What’s My Age Again?”, co se nejzásadnější písně pop punku týče. Tyto dvě kapely a písně změnily pro pop-punkovou komunitu úplně vše a rozhodně definovaly zvuk této scény po dalších 20 až 25 let. Ale aby to byla větší zábava, budu tyto svě písně ignorovat a přidal bych do ringu dvě alternativy: “Self-Esteem” od The Offspring, vydanou v roce 1994 stejně jako Dookie od Green Day a “American Jesus” od Bad Religion, která vyšla v roce 1993. Alba Smash od The Offspring, se prodalo více jak 11 milionů kusů po celém světě a katapultovalo tak punkový a indie label Epitaph do topky a díky tomu tak dostali příležitost k sobě zapsat další mainstreamově úspěšné kapely jako Rancid a NOFX, a tím pádem pomoci pop-punku nabrat na síle a v důsledku toho pak mohli blink-182 v roce 1999 vydat album Enema of the State. A Bad Religion ovlivnili všechny tyto kapely již několik let předtím: Recipe for Hate, jejich album z roku 1993, bylo jejich prvním v labelu Atlantic poté, co odešli od Ephitaphu, díky čemuž pak pop-punkové kapely získaly možnost upsat se k velkým labelům a dosáhnout tak mainstreamového úspěchu.“
Kterou pop-punkovou píseň byste si bývali přáli složit vy?
Pierre: „“I’m The One“ od The Descendents. Je o něco víc punková, než popová, ale vzpomínám si, jak mě naprosto uchvátila, když jsem ji poprvé v roce 1997 uslyšel. Miluju Milovy [Aukermanův] vrčivé vokály a ty úžasné kytary v průběhu celé písně. Je to chytlavá píseň, ale má grády a chce se ti díky ní skočit do mosh pitu s pěstmi ve vzduchu.“
Chuck „Existuje tolik úžasných pop-punkových písní, které bych si býval přál, abych napsal, takže to je skutečně velmi těžká otázka. Určitě by to byly “Linoleum” nebo “Lori Meyer” od NOFX z jejich klasického alba Punk In Drublic, “Move Along” od The All-American Rejects (když jsem poprvé slyšel refrén této písně, měl jsem husí kůži… je tak silná a emotivní) nebo dokonce i ikonickou píseň od The Ataris “San Dimas High School Football Rules,” ale kolem a kolem, píseň, kterou budu vždycky považovat za svou nejoblíbenější, je “Going Away To College” od blink-182. Je mojí favoritkou z alba Enema of the State, které mi kompletně změnilo život. Vzpomínám si, jak jsem přišel domů s jednou z prvotních kopií tohoto alba, kterou mi dal sám Mark Hoppus několik měsíců předtím, než vyšlo, a já věděl po prvním poslechu, že to bude píseň, která všechno změní. Ta píseň byla pro mě tak dojímavá a silná. Nikdy jsem nepochopil, proč ji nevydali jako single. Myslím si, že by to býval byl neskutečný čtvrtý single a kapela by díky němu získala o to více slávy – pokud by to vůbec bylo ještě víc možné.“
