Bubeník Simple Plan Chuck Comeau se nedávno opět nechal vyzpovídat Jonem Ablesonem ze serveru Alter The Press, a to k příležitosti vydání nové knihy „Simple Plan: The Official Story“: o tom, jaké to bylo vzpomínat na staré časy.
Jejich diskuze se zaměřovala především na počátky Simple Plan – dokonce jsou zde zmíněny i detaily, které se do knihy nedostaly, neboť by jinak měla na 500 stránek – například co se týče spolupráce s Joelem Maddenem na prvním albu.
Chuck se také více podrobněji vyjádřil ohledně časů, kdy SP nahrávali své debutové album/, které sice z DVD kapely vypadají jako velká legrace, přičemž pravý opak byl pravdou. Především ale Chuck trochu blíže hovoří o tom, jak jejich třetí, eponymní, album nedosáhlo takového úspěchu jako jejich dvě předchozí alba – a to především v USA/, což mělo také za následek to, že od té doby v této zemi prakticky vůbec netourovali.
Nakonec se poté rozhovor ještě zabývá zvláštní změnou od K’Naana k Seanu Paulovi, ke které došlo na singlu „Summer Paradise“.
Připravila jsem pro vás český překlad celého rozhovoru (anglický originál najdete na AlterThePress.com), který si nyní můžete přečíst zde:
ATP! Feature: Simple Plan – The Official StoryAutor: Jon Ableson (Alter The Press) – původní článek
ATP: Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodli tuto knihu dát dohromady?
Prostě to byla ta pravá chvíle. Deset let po vydání našeho prvního alba [„No Pads, No Helmets… Just Balls“] bylo dobré načasování. Jsem velmi šťastný, že se nám tuto knihu podařilo vydat v době, kdy se kapela stále daří moc dobře. Není to tak, jako když kapela vydá knihu deset let po svém největším hitu, tehdy, kdy se jejich kariéra už hroutí. Bylo to super a skvěle načasované, zrovna tehdy, kdy se naší kapele opravdu dobře daří. Pořád milujeme, co děláme.
Chtěli jsme udělat něco jiného, než co jsme viděli v jiných podobných knihách. Není to kniha kapely, která už není relevantní, kde se píše o jejich skvělých časech, nebo se snaží na všechno nahlížet pozitivně. Je to o kapele, která na sobě stále hodně tvrdě pracuje a právě vydala jeden ze svých největších hitů – „Summer Paradise“.
Náš příběh byl prostě úžasný. Vydali jsme třetí album, pak to pro nás bylo hodně těžké, procházeli jsme těžkými časy, ale pak se to zase srovnalo. Vrátili jsme se s touhle deskou [„Get Your Heart On!“] a všechno bylo zase perfektní. Byla to skvělá příležitost, vyjít ven s tímto příběhem, který prakticky říká, že bychom se neměli vzdávat, ani když je nám nejhůř, vždycky bychom si měli zase vyhrnout rukávy a začít tvrdě pracovat. Jestliže si budete věřit a budete věřit hudbě, kterou vytváříte, stanou se dobré věci. Přišlo mi, že to bylo prostě perfektní načasování začít tento příběh vyprávět.
ATP: Jak dlouho jste na tomto projektu pracovali?
Řekl bych, že jsme o něm poprvé opravdu vážně mluvili v září 2011, jako opravdu vážně, kdy jsme si řekli, že bychom na tom měli začít pracovat. Pak trvalo celý rok, než jsme všechno dali do kupy – řekl bych, že tak v březnu 2012 jsme na ní opravdu začali pracovat; začali jsme s rozhovory, procházeli jsme naše archívy. Opravdu jsme na tom zabrali na jaře a pořádně jsme se do toho dostali a najednou jsme zjistili, že deadline je 1. září!
Takhle je to vždycky s jakýmkoliv projektem a my jsme hovořili s lidmi, kteří již dříve vydali nějaké knihy. Když točíte desku, vždycky si myslíte, že máte spoustu času a pak najednou tři/čtyři měsíce před deadlinem si řeknete: „Panebože! Radši bychom si měli pospíšit, nebo budeme mít průšvih!“ Strávil jsem spoustu času v létě procházením krabic, rozřazováním věcí v našich archívech a děláním rozhovorů s naší spisovatelkou [Kathleen Lavoie]. Řekl bych, že jsme strávili tak 30-35 hodin nad rozhovory. Zbytek kapely s ní hovořil také. Všichni do toho byli zapojeni. Sedli jsme si taky s naším designérem, Fredem, který byl hlavním grafikem tohoto projektu a šli jsme stránku po stránce, aby každá vypadala perfektně. Když potom dostáváš smsky od své spisovatelky, musíš znova přečíst všechny texty, aby bylo jisté, že jsou všechny informace správné, a že bylo detailům správně porozuměno. To trvalo trochu déle, než jsme čekali. Jakmile to je v knize, je to tam navždy, víš? Všechno muselo být správně, perfektní. Jestliže něco nesedělo, museli jsme na tom zapracovat a nejhorší to bylo poslední měsíc, kdy už se měla kniha tisknout, protože tehdy záleželo opravdu na všem.
Byli jsme zahrnuti do každé fáze vytváření této knihy. Na našem posledním turné po Jižní americe jsme spali tak 4-5 hodin za noc, dokončili jsme koncert a pak jsme pracovali do 4-5 hodin ráno a vstávali jsme zase v 8 ráno. Bylo to fakt šílené, ale zvládli jsme to dát dohromady. Opravdu jsme náš úplně první deadline nedodrželi! Myslím, že jsme knihu odevzdali asi 6 nebo 7 dní předtím, než byla vydána. Bylo to šílené. Museli jsme prosit našeho tiskaře, aby nám dal ještě trochu času.
ATP: Pro fanoušky bude jednou z nejzajímavějších částí knihy povídání o tom, co bylo před Simple Plan. Poprvé v detailu hovoříte o Reset. Jaké to bylo, vzpomínat na tyto počátky a znovu se spojit s bývalými členy této kapely pro svou knihu?
Bylo to opravdu zajímavé. Nejprve jsme diskutovali o tom, jestli bychom opravdu měli psát o tak dávné historii, ale čím víc jsme o tom spolu s kluky mluvili, tím důležitější to pro nás bylo. Takhle jsme se dostali tam, kde jsme.Nejprve jsme uvažovali nad tím zahrnout jen počátky Simple Plan, ale jak potom vysvětlíte, jak jsme se já s Pierrem znali? Jak vysvětlíte jak se do kapely dostal Sebastien s Jeffem? Jak vysvětlíte to pouto, které jsme mezi sebou vybudovali? Prostě nám přišlo, že kdybychom se nesoustředili na detaily ohledně toho, jak jsme začali, tak by našim fanouškům chyběla velmi důležitá část našeho příběhu.
Rozhodli jsme se začít první chvílí, kdy jsme se já s Pierrem potkali, protože tím náš příběh vlastně začal. Myslím si, že je to zajímavé, protože máme spoustu mladých fanoušků, a spoustu lidi, kteří by také rádi založili kapelu, takže jsem s nimi chtěl sdílet to, jak jsme my sami začali. Nezačalo to v úžasném studiu se skvělými hudebními nástroji, začali jsme stejně jako kdokoliv jiný: s levnými, starými a špatnými bicími, které mi rodiče koupili za 300 dolarů, na které jsem ani neuměl hrát a Pierre měl kytaru jeho táty, na kterou si nalepil spoustu samolepek. Takhle jsme spolu začali hrát na střední.
Bylo pro nás důležité se vrátit zpátky a podívat se na to, kolik věcí jsme si schovali v našich archívech o naší první kapele. Měli jsme třeba seznam písní, které jsme nahrávali ve studiu. Byl to dobrý způsob, jak lidem ukázat, jaké to pro nás bylo.
Bylo skvělé se vrátit zpátky a zjistit, kolik věcí se změnilo. Když jsme poprvé začali, nahrávali jsme demo verze na kazety. Člověk nemohl jen tak jít na YouTube nebo na Twitter a sdílet hudbu s ostatními. Jestliže jsi chtěl, aby tě někdo objevil, musel si mu zaslat kazetu poštou. Byly to tak odlišné časy a bylo pro nás hodně důležité se dostat z našeho města. Nemohli jsme se stát internetovou senzací za tři týdny jen proto, že bychom své demo nahráli na internet, lidi museli skutečně číst fanzíny. Internet teprve začínal. Bylo opravdu zajímavé vidět, jak moc se tento proces změnil a znovu si připomenout ty chvíle, kdy pro nás všechno bylo poprvé, jako naše první show jako předkapela Pennywise, nebo když jsme hráli s Face To Face nebo naše první Warped Tour a všechny ty věci, které jsme dělali, když nám bylo 15-16 let. Bylo skvělé vidět, jak jsme tyhle záležitosti kdysi viděli očima teenagerů, kdy pro nás všechno znamenalo hrozně moc, a všechno bylo tak vzrušující. Bylo skvělé získat přehled o tom, jaké to bylo, jak jsme se dostali tam, kde jsme a jak jsme začínali. Bylo dobré si na chvíli uvědomit, jak moc si ceníme toho, že se nám podařilo ze sklepa dostat až tam, kde jsme teď. Podařilo se nám žít náš sen.
A jak jsi říkal, bylo skvělé se znovu spojit s některými ze členů našich bývalých kapel a zapojit je do této knihy. Jsou součástí našeho příběhu a díky nim si uvědomuji, jak šílené je, že se život sestává z malých rozhodnutí. V té době člověk neví, proč se děje, co se děje, ale všechno se děje z nějakého důvodu. Všichni jsme se potkali na stejné střední škole, a říkám si, že tak nějak jsme si byli souzeni. Kdybych chodil na jinou střední, možná bych tady s tebou dnes nemluvil. Udělal jsem určité rozhodnutí ve svých 12 letech, kdy jsem o hudbě neměl ani tušení! Když se zamyslíte, museli jsme se nějak dát dohromady, a abychom tak učinili, museli jsme se s Pierrem pohádat, což nás potom v závěru zase dalo dohromady. Takhle naše kapela začala. Pierre se vrátil, David ho nahradil v Reset, a potom jsme ho požádali, aby se připojil k nám – k Simple Plan. Je zajímavé, jak všechno do sebe krásně zapadlo. Myslím, že to je na tom procesu nejdůležitější. Všechno je založeno na malých náhodách.
ATP: Když se přesuneme do dob nahrávání alba „No Pads, No Helmets… Just Balls“, když jsem se podíval na vaše DVD „A Big Package For You“ , všichni se zdáte tak šťastní a nadšení z toho, že nahráváte ve studiu, ale poté, co jsem si přečetl vaší knihu, realita od toho byla hodně daleko. Bylo to poprvé, co jste o tomto období promluvili?
Myslím si, že to bylo poprvé, co jsme mluvili o takových detailech. Bylo to pro nás hodně těžké. Byli jsme mladá kapela, měli jsme určitou vizi, které jsme chtěli docílit, a co jsme chtěli dělat, ale nebyli jsme dostatečně zkušení. Když přijdete do studia a pak se pohádáte s producentem svého prvního alba, je to těžké, je to na houby, ale tehdy jsme vytvářeli své první opravdové album. Byla to kombinace nadšení a „sakra, jsme fakt ve studiu a opravdu do toho jdete! Je to úžasné!“, ale zároveň tu bylo hodně frustrace, protože jsme našim písním opravdu věřili a hájili jsme je zuby nehty před Arnoldem, který se s námi tuhle desku snažil nahrát, ale možná měl trochu odlišnou vizi.
Když se na to podívám zpětně, přijde mi, že jsme se z toho hodně poučili a i tak jsme si tu dobu hodně užili, nebylo to úplné mučení. Byly tam časy, kdy jsme byli opravdu naštvaní, když jsme se hádali, ale došlo to k tomu, že jsme si řekli: „Tak co, kdy konečně tuhle desku dokončíme?“ Bylo to dost vyčerpávající po roce a půl. Nikdy jsme neviděli to světlo na konci tunelu, kdy by ten nahrávací proces měl skončit, a bylo frustrující vidět všechny tyhle další kapely vycházet na výsluní a my si říkali „My tam musíme být taky!“
Nakonec se nám ale podařilo desku natočit a když tu je pár věcí, které bych změnil – jako možná náš zvuk, o který jsme se pokoušeli – pořád to bylo jedno z našich nejúspěšnějších alb a definovalo nás jako kapelu. Jsou na něm určité písně, o kterých lidé i dnes říkají, že jsou jejich nejoblíbenější – jako třeba „Perfect“. Myslím si, že když něco vytváříš a když na tom tvrdě pracuješ, musí tam být trochu napětí, abys mohl vytvořit něco skvělého. Myslím si, že takhle to s tímto albem bylo a pořád se díváme zpět na to, co nás Arnold naučil a používáme to každý den. Rozhodně nás to naučilo držet spolu jako kapela. Byli jsme to my proti němu. Naše pouto se stalo mnohem silnějším a ve výsledku to pro nás bylo velmi důležité.
ATP: V kapitole o prvním albu zmiňujete, jak se do alba dostal Mark Hoppus, a to, jak moc důležitý byl pro vaši kapelu. Ale nijak blíže nezmiňujete, jak to bylo s Joelem Maddenem na „You Don’t Mean Anything“. Byl k tomu důvod nebo tam nebylo moc co říct kromě „prostě přišel, nahrál to a bylo to super“?
Není k tomu žádný důvod, ale teď když jsi to zmínil, trošku mě to mrzí! Museli jsme napsat knihu, která by měla nějakou rozumnou velikost, a dohodli jsme se na 300 stranách, takže to nemohlo být 500. Dokonce jsme o něm do té knihy napsali, ale nakonec to muselo být upraveno.
S Joelem to bylo skvělé. Potkali jsme ho poprvé v Montrealu, když Good Charlotte předskakovali MxPx. Někdo z naší nahrávací společnosti je znal a řekl nám, že bychom se s nimi měli sejít, což jsme udělali a bylo to super. Tourovat s někým je skvělý způsob jak najít nové přátele, protože sdílíte velmi podobné příběhy, ale tehdy jsme teprve dělali své první album a ještě jsme ani nebyli na turné. Prostě jsme se s nimi setkali, popovídali si a řekli jsme si: tahle kapela je jako my, která pochází ze stejného prostředí, z podobné scény a měli bychom je zkusit požádat, jestli by nechtěli být na našem albu, což velmi laskavě přijali. Byli jsme na sebe hrozně hrdí, vyšli jsme s albem, na kterém jsme měli Marka z Blink-182, největší kapely našeho stylu a s další skvělou mladou a novou kapelou, která právě začínala.
Bylo to fantastické a pro kapelu to byl skvělý start. Proto jsme se také rozhodli na naší zatím poslední desce k našim kořenům vrátit a opět přizvat nějaké speciální hosty a vzpomenout si na to, jak skvělé a speciální to bylo. Desky jsou díky tomu mnohem zábavnější a k tomu jsme se chtěli vrátit.
ATP: Po velkém úspěchu prvních dvou alb, myslíš si, že pokud by stejného úspěchu dosáhlo i eponymní album Simple Plan, kapela by si ve Spojených státech udržela učitou úroveň úspěchu?
Nemám tušení, a to je asi nejkrutější věc na tom, co děláme. Člověk nemůže jen tak přepsat historii a nemůže jednoduše přijít na to, co by se stalo, kdyby vydal jinou píseň, nebo by vydal jinou desku.
Když jsme mluvili o vytvoření této knihy, zjistili jsme, že nahrát zrovna tuto desku bylo opravdu hodně těžké. Procházeli jsme drsnými časy – Pierrův bratr měl rakovinu a všichni jsme se dostávali se špatných vztahů. Byly to těžké časy, kdy jsme byli hodně unavení z tourování, nezastavili jsme se asi 5 až 6 let. A myslím si, že když člověk dosáhne úspěchu, je tu hodně nátlaku typu „Musíš se změnit! Musíš se vyvíjet a vytvořit něco jiného, jinak budeš dělat pořád dokola jen to samé.“ V tu chvíli jsme věděli, že musíme vyzkoušet také něco jiného, něco, co by bylo trochu více odvážné. Některým lidem se ta deska líbila, ale někteří ji nenáviděli.
Když se na to podívám zpětně, moc rád bych věděl, co by se stalo, kdybychom napsali desku, která by se více podobala předcházejícím dvou. Možná jsme se trochu oddálili od našeho zvuku, který milujeme, a který na nás naši fanoušci milují. Ale zároveň vím, že pro mnoho z našich fanoušků se tahle deska stala jejich nejoblíbenější. Byla trochu temnější, trochu více emocionální, ale zároveň byla něčím, co jsme vydat museli.
Co se stalo nás následně donutilo vrátit se zpátky k našim kořenům s naší čtvrtou deskou, a myslím si, že to, že je tak zábavná je jeden z důvodů, proč jí fanoušci tolik milují. Vracíme se k našim kořenům, ale zároveň ne tím nudným způsobem. Bylo
skvělé se vrátit zpátky a být schopen dělat to, co děláme nejlépe – což je zábavná a chytlavá muzika. Určitým způsobem jsme prostě museli udělat třetí album tak, jak jsme jej udělali, abychom mohli natočit to čtvrté. Ale řekl bych, že to, že už tolik netourujeme po Spojených státech, zatímco se nám daří v celém zbytku světa, je vážně škoda. V knize o tom dost rozsáhle mluvíme. Je to smutné, protože bychom se tam chtěli vrátit opravdu hrozně moc. Je to na nic, ale na druhou stranu jsme měli skvělou příležitost si vybudovat skvělou fanouškovskou základnu po celém zbytku světa, o čemž v USA vůbec neví. Myslí si, že už ani nejsme spolu, že už jsme skončili, ale pravdou je pravý opal. Zaměřovali jsme se na Jihovýchodní Asii, Evropu, Austrálii a Jižní Ameriku a vytvořili jsme si pro sebe něco úžasného.
Nakonec to kapele celkem vyhovuje, Je to sice smutné, ale zároveň, my se nevzdáváme. Přijde mi, že máme šanci se do Států zase jednou pořádně vrátit. Pravděpodobně znovu na jaře v USA vydáme „Summer Paradise“, protože to tam minulé léto vůbec nevyšlo. Ještě jsme neskončili. Nejsme ten typ kapely. Jestli se nám to nepovedlo s minulou deskou, tak vydáme další a napíšeme písně, kterým by se mohlo dařit všude. Nevzdáváme se a proto jsme také loni jeli Warped Tour, protože naše fanoušky nechceme nechat ve štychu. Když tam nejsme tak velcí, jací jsme byli v roce 2005, pořád nám na tom záleží.
ATP: Vypadá to, že si vaše kapela vzala kritiku opravdu k srdci, z čehož vzešlo třetí album. Souhlasíš s tímto tvrzením? Bylo psaní této desky jistým způsobem terapeutické?
Jo. Napsali jsme ji a věřili jsme jí na 100% a v té době to byl pro kapelu ten správný krok. Chtěli jsme kreativně roztáhnout svá křídla a vyzkoušet také něco jiného. Zkusili jsme to, šli jsme do toho se vším všudy a máš pravdu, neslo to hodně kritiky, ale hodně lidí tu desku milovalo.
Co bych na té době změnil by bylo asi to, jak vážní ohledně všeho jsme najednou byli – taková naše kapela prostě normálně není. Myslím, že kdybych mohl cokoliv změnit, pak by to nebyla hudba, ale videoklipy, nebo fotky, nebo ta celá atmosféra. Nebyla to taková zábava být na turné, ale když je člověk na turné rok a půl, prostě se tam musí bavit, jinak to nejde. Měl by ses bavit se svými přáteli a myslím si, že s tou deskou bylo tourování s námi trochu jiné než normálně.
Nebyli jsme to my. Trochu jsme se vzdálili od toho, kým jsme a kdybych mohl změnit jednu věc, pak by to bylo tohle: měli jsme víc blbnout a být sami sebou. Není to tak, že by nám někdo řekl, jak se máme chovat, ale tehdy nám to tak prostě přišlo správné. Když se na to podívám zpětně, to byl ten problém. Když jsme ten koncertní cyklus dokončili, potřebovali jsme se podívat zpátky a rozhodnout se, jestli chceme pokračovat takhle i nadále. Všichni jsme řekli ne a rozhodli jsme se vrátit se k tomu, abychom zase byli sami sebou a bavili se. Nechtěli jsme se brát příliš vážně a oblékat se tak, jako na obalu toho alba, chtěli jsme natáčet více zábavných videí a prostě si užívat.
ATP: Když se posuneme ke „Get Your Heart On!“, proč si myslíš, že Simple Plan trvalo tak dlouho, než jste napsali píseň jak ve francouzštině, tak v angličtině?
Trvalo nám to dlouho, protože jsme vyrostli s anglickou hudbou kolem nás. Bylo to to, co jsme znali, a co se nám líbilo. V Quebecu bylo hodně francouzské hudby, ale nebyl to ten styl, který by se nám líbil. Všechny kapely, které jsme milovaly hráli anglicky. My sami jsme začali psát rovnou v angličtině. Nikdy by nás ani nenapadlo psát ve francouzštině. I když nám bylo 14, chtěli jsme zpívat v angličtině.
Po čase se nás ale hodně lidí začalo ptát, proč nepíšeme ve francouzštině. My jsme odpovídali, že být anglicky-hrající kapelou je to, kým jsme. Chtěli jsme prorazit do světa a nehrát jen v Quebecu nebo ve Francii. Po třech albech jsme už ale dosáhli určité úrovně úspěchu po celém světě a lidi věděli, že nejsme jen kapelou, co hraje v Quebecu a ve Francii, takže jsme si říkali, že bychom to mohli zkusit. Myslím si, že jsme se toho trochu obávali, protože Pierre nikdy předtím ve francouzštině nezpíval a pokud by to nebylo napsáno správně, mohlo z toho vzejít něco hrozně otřepaného a špatného.
Byla to ta správná chvíle. Po deseti letech nám čím dál více fanoušků i mimo francouzsky-hovořící území říkalo, že bychom do toho měli jít. Rozhodli jsme se to zkusit a zjistit, co se stane, a když Pierre poprvé ve studiu zazpíval ve francouzštině, říkali jsme si: „Je to dobrý? Nebo je to trapný?“ a pak jsme se prostě rozhodli to vydat. Bylo to super. Reakce byly tak úžasné. Lidem se to skutečně líbilo, a to především z naší rodné provincie Quebec a ve Francii. Lidem se líbilo, že jsme se znovu spojili s naším rodným jazykem. Když jsme vydali „Summer Paradise“, lidem se ta píseň tak líbila, že jsme si řekli – proč to neudělat znova? Dávalo to smysl a byl to pro nás další velký hit.
Byla to pro nás skvělá zkušenost. Jsem na to velmi hrdý a jsem moc rád, že nám to vyšlo, protože to taky mohl být pravý opak! Byl to risk, ale stálo to za to.
ATP: Bylo zajímavé slyšet o tom, jak se k „Summer Paradise“ nakonec dostal Sean Paul, a to jakého úspěchu tento hit dosáhl! Řekl vám později K’Naan nebo jeho management něco k úspěchu této znovu-vydané verze?
Je to perfektní příklad toho, o čem jsem mluvil dříve: jak něco nejdřív vypadá jako pohroma, ale pak se prostě stane zázrak. Moc nás mrzelo, když jsme obdrželi telefonát o tom, že K’Naan s námi nemůže jít do toho, abychom tuto píseň s ním vydali jako single a my jsme měli jenom měsíc nebo dva na to, abychom dali dohromady nějakou jinou verzi. Zlomilo nám to srdce, protože jsme tu verzi s K’Naanem opravdu milovali. Je to náš velmi dobrý přítel a skvělý umělec.
Ale nebylo to ani v jeho, ani v jeho manažerově moci. Nahrávací společnost to prostě nedovolila a my jsme museli reagovat rychle a shodli jsme se na Seanu Paulovi, který do toho s námi šel. Mluvili jsme o tom, jak se to stalo právě v naší knize – byli jsme v Kalifornii a on v Německu – a bylo 6 hodin ráno! Bylo to skvělé a to prostě člověk nenaplánuje. Věděli jsme, že Sean Paul je velkým umělcem a otevíralo nám to dveře do spousty zemí. Dalo nám to největší hit naší kariéry od dob druhého nebo prvního alba. Naše úplně první číslo jedna v Británii a v Evropě vůbec. A je to song, ve které se lidé opravdu našli. To člověk prostě nečeká! Proto jsme o tom chtěli napsat v naší knize a ukázat lidem, jak k těmhle věcem může někdy dojít.
Mluvili jsme o tom později i s K’Naanem a štvalo ho to. Ne proto, že ta píseň měla úspěch, ale protože byl smutný, že toho nemohl být součástí, jakk bylo původně plánováno. Měli jsme ale příležitost s ním tuto píseň zahrát naživo na předávání cen Juno, i když venku byla verze se Seanem Paulem. Přišel, jednou to s námi zahrál a bylo to super.
ATP: Proč si myslíš, že se tolik kapel z Warper tour a punk rockové scény během času rozpadlo?
Není jednoduché být v kapele po dlouhou dobu, to je pravda. Je třeba velké oddanosti a speciálního druhu kapely jako je U2, kteří jsou stále spolu, nebo No Doubt. Je třeba speciálního druhu přátelství, které musíte mít, a ne každý je toho schopen.
My jsme spolu všichni vyrůstali. Pokud se někdy stane, že jeden z nás začne s nějakou hádkou nebo něčím takovým, řekneme mu: „Hey! Já jsem tě znal ještě když ses oblékal jako klaun a bylo ti 12 let, nesnaž se být cool!“ a srovnáme si ho. Je to důvod, proč jsme pořád spolu. Pořád se máme rádi a nikdy se nevzdáváme. I když jeden z nás prochází nějakým těžkým obdobím, je to pořád náš bratr, tak mu prostě pomůžeme. Může to znít jako klišé, ale je to pravda. Po všech těch letech si uvědomujeme, jak cenný čas je a naučíš se ho respektovat o to víc. Možná se na to některé kapely tak nedívají, a to je v pořádku. Ale my jsme opravdu vděční za to, že se o nás naši fanoušci stále zajímají. To je pro nás opravdu důležité. Když procházíš krušnými časy, na tvých koncertech se ukazuje čím dál míň lidí, je to těžké na tvou morálku. Není to jednoduché, ale my máme to štěstí, že naši fanoušci nám jsou neskutečně věrní, a pořád nás sledují a věří v nás. A to nás nutí pokračovat dál.
Je to těžké a únavné. Když si sedneš a rozhodneš se, že je na čase vydat novou desku, někteří lidé si myslí, že jsou na to příliš dobří a nemusí se tak moc snažit. Díky naší situaci víme, jak nás někdy lidi brali jako vyděděnce, všichni ti kritici a lidi v punk-rockové scéně, kteří si z nás dělali srandu – díky nim víme, že máme na to jim dokázat, že nemají pravdu . Nikdy jsme to neměli lehké. Musíme pořád něco někomu dokazovat a to nás nutí zůstat pohromadě, vytvořili jsme si určité pouto, které nás nutí pracovat tvrději a psát lepší písně.
ATP: Hodně kapel oslavovalo 10 let od vydání prvního alba s koncerty, na kterých hráli právě jenom písně z této desky, zatímco vy jste se rozhodli jít odlišnou cestou a vydali jste knihu. Jaký na to máš názor?
Myslím si, že pro fanoušky je to skvělé, a přemýšleli jsme o tom také. Určitým způsobem jsme stále relevantní a nechceme jít tou nostalgickou cestou. Přijde mi, že tam ještě nejsme, jsme stále moderní kapelou s úspěšnými písněmi. Naše poslední deska je pro hodně z našich fanoušků i mnohem oblíbenější než naše první nebo druhé album.
Bylo pro nás ale důležité to nějakým způsobem oslavit. Proto místo toho, abychom zahráli jednu celou show jenom s písněmi z první desky, jsme se rozhodli během každého koncertu zahrát mix 6-7 písní z první desky, a do setlistu zapojit i několik dalších, abychom ten moment oslavili. Bylo to takové mrknutí na naše hardcore fanoušky, kteří s námi byli od prvního dne. To bylo naším malým dárkem a je to jejich nejoblíbenější součást naší show. Hrajeme „The Worst Day Ever“, „You Don’t Mean Anything“, „God Must Hate Me“ a dokonce i „My Alien“ . Všechny ty kultovní písně, které fanoušci milují.
Jsem za všechny ty kapely ale moc rád! Je to něco speciálního, co se jejich fanouškům bude určitě moc líbit. Ale zároveň si myslím, že to potom nemá stejnou atmosféru jako normální koncert. Pořadí písní na albu totiž není to pořadí, ve kterém by se běžně měly písně hrát naživo. Když vytváříte setlist, musíte myslet na to, jak bude dav reagovat, na tu energii, jak jí utlumíte, a poté zase přivedete zpátky. Je v tom určitě trochu vědy. Když hrajete celé album, nemůže to tak dobře fungovat. Je zábava nabídnout fanouškům několik hitů a potom trochu jiných písní, a potom zase další hity. Je na tom něco zajímavého a dává to živému setu určité tempo. Možná kdybychom zahráli album od začátku do konce, nemělo by to tu samou energii.
ATP: Každé další album musí být odlišné od toho předchozího. Musí vás doprovázet hodně nátlaku zůstat relevantní, jak se s tím vypořádáváte?
Je to těžké na každou kapelu, která v tomhle byznysu funguje už nějakou dobu. Když už jsi na scéně pýr let, může to být taky trochu nevýhoda. Někdy nám přijde, že kdybychom byli úplně novou kapelou, bylo by kolem nás víc vzrušení, než když už jsme tady 10-1 let a lidi na nás reagují spíše se slovy „aha, už jsou tu zas“. Ale taky to přináší spoustu výhod. Máme legie fanoušků, kteří se o nás zajímají, a kteří tu pořád jsou, ale být novou kapelou musí být taky skvělé. Všichni milují nové věci. V určitém ohledu se potom my musíme snažit mnohem více, a mít mnohem lepší písně. Musíš příjít na to, jak se dostat do rádií a jak znovu upoutat pozornost kritiků nebo třeba lidí z MTV.
Myslím, že si člověk prostě musí sednout a pokusit se vytvořit tu nejlepší desku, jakou je schopen napsat. My jsme se rozhodli trochu riskovat – třeba jako se „Summer Paradise“, ale zároveň nám to prostě tehdy přišlo jako něco, co jsme udělat museli, bylo to správné. Bylo to něco, čeho jsme byli schopní. Když jsme toho album psali, všude kolem nás byla spousta taneční hudby s falešnými bicími a my jsme si říkali: chceme také jít touto cestou? Nemůžeme. To nejsme my. Jestliže to uděláme, bude to pro naší kapelu ta nejhorší možná věc.
Zkusili jsme několik různých věcí, ale zároveň máme určitý zvuk a fanoušci od nás mají určitá očekávání. Nelimituje nás to, al máme jako kapela desetiletou historii. Musíme napsat něco nového a originálního, ale zároveň musíme pracovat s tím, co od nás chtějí naši fanoušci a co chceme sami, jako kapela.
Je to pro nás určitá výzva. Proto jsme taky pro naší poslední desku napsali na 75 písní, protože jsme chtěli vidět, kolik dobrých věcí dokážeme napsat. Hodně věcí, které jsme potom vydali jako singly, byly ty písně, které jsme napsaly mezi posledními, což se často stává tehdy, kdy máš album a nemáš co ztratit a pokusíš se vyzkoušet něco nového.
ATP: Co Simple Plan čeká dál?
Další koncerty. I když si teď dáme trochu pauzu po našem koncertě v Indii, abychom opět nabrali sílu. Potom se vrátíme do Evropy, Asie a na několik show do Kanady. Pojedeme na Rock am Ring a Rock im Park a kolem toho uděláme také několik dalších koncertů. Bude to super. Je to tak 8-9 měsíců dopředu, ale už teď se nemůžeme dočkat, bude to skvělé.
Především se ale chceme zaměřit na další velký projekt. Chceme vydat živé DVD, na které jsme natočili v Austrálii. Potom chceme vydat něco podobného jako bylo naše „A Big Package For You“, určitou historii kapely, jako v knize, ale tentokrát v DVD formátu. Máme spoustu záběrů, na které se musíme podívat, a musíme mít čas na to to všechno projít. Také chceme vydat několik písní ještě před další deskou, takové EP nové hudby pro naše fanoušky. To bychom chtěli udělat v první polovině příštího roku, mít tak 4-6 nových písní, aby byli lidi nadšeni pro to další album, zatímco my na něm budeme pracovat. Budeme mít hodně práce, ale především nás potom čeká další album – to je další věc, na které budeme dělat, ale předtím si musíme dát trochu oddech.
Rozhodně chceme nové album začít psát příští rok. Až nám přijde, že je čas, začneme psát a budeme se snažit to album vydat co nejdřív bude možné, ale chce to čas. Samozřejmě naši fanoušci ví, že desky nenapíšeme během 3-4 měsíců a že je mezi tím bavíme jinými způsoby – jako koncerty, nebo vydáváním nových písní.
ATP: Mohou fanoušci stále očekávat nové album v roce 2014?
Doufám. To je náš plán, ale všichni víme, že takový plán není vždycky zas tak jednoduchý! Takže se uvidí!
