Zbrusu nový rozhovor s nikým jiným než s naším Chuckem Comeau se dnes objevil na oficiálních stránkách hokejového týmu Montreal Canadiens (neboli ‚Habs‘ – tým, kde v současné době hraje Tomáš Plekanec, kapitán našeho hokejového národního týmu). V tomto rozhovoru se Chuck podělil hned o několik zajímavých informací o své minulosti, kdy vyrůstal hraním hokeje a zbožňováním právě hokejového týmu svého rodného města.
Více se již dozvíte v českém překladu tohoto rozhovoru níže [původní článek ‚Hab at heart‘ naleznete zde]:
Jak dlouho jsi již fanouškem Habs?
Chuck: Už od malička. Mí rodiče mi představili hokej a velmi brzy jsem se stal fanouškem tohoto sportu a v důsledku toho taky fanouškem Canadiens. Řekl bych, že mé první vzpomínky na mé začátky s hokejem jsou asi z let 1985-86.
Kdo byl tvým nejoblíbenějším hráčem, když jsi vyrůstal?
Chuck: Mým nejoblíbenějším hráčem byl Mats Naslund. Byl to hráč, který mé srdce pootevřel týmu Canadiens. Sledoval jsem celou jeho kariéru a inspirovalo mě to, jaký to byl profesionál. Dokonce jsem měl i tu čest se s ním setkat! Choval jsem se jako ta nejšílenější fanynka, když se setká se svým idolem [směje se]. Byl to tak nadaný útočník, který také dokázal s velkou přesností nahodit puk. Byl jsem jím na olympiádě před několika lety úplně posedlý. Fandil jsem kvůli němu Švédsku, ikdyž bych měl samozřejmě fandit Kanadě.
Hrával jsi hokej jako mladý? Předstíral jsi, že jsi Mats Naslund, když jsi byl na ledě?
Chuck: Tak určitě. Důvodem, proč ho tak miluju jako hráče, je to, že jsem nechtěl být obráncem, který jen zůstává na místě nebo zastavovat puky jako gólman; chtěl jsem skórovat jako Naslund [směje se]! Ale, stejně jako on, jsem byl jedním z nejmenších hráčů v mém týmu, takže jsem se v něm tak trochu viděl. Dokonce jsem také nosíval číslo 26 v každém týmu, za který jsem hrál. A i nyní toto číslo nosím, kdykoliv si jdu zahrát jen tak pro srandu. Vždycky si volím 26ku. Je to mé šťastné číslo.
Jaká je tvá nejlepší vzpomínka na tým Canadiens?
Chuck: Nedokážu vybrat jednu jedinou, ale jednou z mých nejoblíbenějších vzpomínek jsou brzká 80. léta. Mám tím na mysli éru Habs, kdy tam hrál Naslund, Brian Skrudland, Mike McPhee, Patrick Roy, Gaston Gingras a Stéphane Richer. Znával jsem jejich soupisku zpaměti. Dokonce jsem si díky číslům na jejich dresech pamatovával různá telefonní čísla! Například, pokud číslo končilo 2944, pamatoval jsem si to jako Gingras-Richer [směje se].
Může Bell Centre počítat s tvojí podporou?
Chuck: Kdykoliv mám možnost se dostat na zápas, tak ano. Ale asi před deseti lety jsem se rozhodl trochu upustit od své závislosti na hokeji a koncentrovat se na 100% na muziku. Co mě přivedlo zpátky k tomuto sportu na začátku tohoto tisíciletí bylo vydání naší druhé desky. Byli jsme uprostřed promo turné a všechno bylo skvělé, a najednou jsme obdrželi telefonát od agenta Jose Theodora, když ještě hrával za Canadiens. Bylo nám řečeno, že Jose je velkým fanouškem naší kapely, a že by si s námi moc rád někdy na pódiu zahrál na kytaru. V tu dobu jsem tým nesledoval tak podrobně, jak dřív, ale samozřejmě jsem věděl, kdo Jose je. Byl něco jako David Beckham Montrealu! Bylo to super. Uspořádali jsme to ve Spectru během lockoutu NHL v roce 2004. Pamatuju si, že Journal de Montreal hlásal titulek na první stránce, kde bylo velkými písmeny napsáno: ‚Jose Theodore bude dnes hrát‘ a pod tím bylo malým písmem „… se Simple Plan.“ [směje se] I poté jsme zůstali v kontaktu a od té doby jsme dobří přátelé. Během lockoutu jednou, když hrál za Švédsko, se za námi s několika hráči s týmu přišel podívat na koncert ve Stockholmu. A když zase začalo NHL, tak jsem se zase začal o hokej víc zajímat, jelikož jsem měl v týmu kamaráda.
Vím, že jsi hrál hokej na ledě haly Bell Centre již v minulosti, ale jaké je to hrát koncert ve stejné aréně, ve které hrají Montreal Canadiens?
Chuck: Jediným problémem je, že naše hokejové hry, kterých se účastním v Bell Centre se vždycky konají velmi brzy ráno [směje se], takže často nejsem zrovna v nejlepší formě. Ale jen být v jejich šatně nebo na jejich ledě je neuvěřitelná zkušenost. Jedním z nejlepších momentů mé kapely bylo, když jsme poprvé hráli v Bell Centre jako headlineři. Bylo vyprodáno, což byl triumf sám o sobě – když je to největší aréna našeho města. Byli tam všichni členové našich rodin a také naši přátelé, a vlastně to bylo velmi těžké ten koncert tehdy odehrát, jelikož to všechno bylo tak dojemné. Viděl jsem svou rodinu ze svého místa na pódiu a připadal jsem si jako hokejista, který hraje svou první hru v NHL.
Během turné musí být velice obtážné zůstat v obraze. Jak to děláš?
Chuck: Často sledujeme zápasy Habs, když jsme na turné. Někdy jsme třeba uprostřed Evropy, takže zápasy začínají až hodně pozdě v noci. Po našich koncertech pak někdy zůstáváme na parkovišti v našem tourbuse, a když je dobrá Wi-Fi, tak se díváme na zápas. A často se nám podaří zůstat celkem hodně v obraze. Když jsme na turné v Severní Americe, máme satelitní TV, díky čemuž je o to jednodušší získat přístup k přenosům jednotlivých zápasů. Vzpomínám si, že jsme jednou byli v Austrálii, a i tak jsme si spolu všichni sedli kolem našich laptopů, abychom se podívali na zápas v 9 hodin ráno.
Jako někdo, kdo se může pyšnit mezinárodním úspěchem po mnoho let, reprezentuješ nějak Canadiens i v zahraničí?
Chuck: Čas od času. Pokud třeba hrajeme v Bell Centre, snažím se nosit modro-bílo-červenou. Ale díky tomu si tě pak také třeba hodně lidí všimne i v zahraničí. Zajímavé je, že jsme si chtěli obléci naše dresy Canadiens na Winter Classic a mít je na sobě, když jsme tam letos hráli národní hymnu a během našeho vystoupení o přestávce. Ale NHL nám důrazně doporučilo, ať to neděláme. Chtěli jsme jít do toho, ale NHL z toho byli v rozpacích, tak jsme od toho upustili.
A když už mluvíme o Winter Classic – jaké to bylo být součástí oslav na Gillette Stadium?
Chuck: Bylo to super. Byla to skvělá zkušenost a máme na ní jedinečné vzpomínky. Nikdy jsem si nemyslel, že budeme mít tu příležitost být něčeho takového součástí. Jako velký fanoušek hokeje a Canadiens jsem velmi pyšný na to, že jsem tam mohl být.
Na obale vašeho nejnovějšího alba jsi převlečen za hokejistu. Jak k tomu došlo?
Chuck: Pro mě to byla přirozená věc, že ze všech z nich budu hokejistou zrovna já. Ostatní kluci z kapely taky věděli, že to budu já. Vlastně, byl celý koncept tohoto photoshootu můj nápad. Napadlo mě, že být v kapele se podobá tomu, když je člověk členem sportovního týmu. Musíš pochopit, že aby tvůj tým dosáhl úspěchu, musíš se pro dobro skupiny obětovat. Pokud jsi sobecký, nebude to fungovat. A přesně to je důvod, proč jsme stále po 17 letech všichni spolu.
Který z týmu Habs by byl nejlepším náhradníkem, kdyby jeden z členů vaší kapely onemocněl?
Chuck: To je dobrá otázka. Pokud by náš zpěvák Pierre onemocněl, nevím jak dobrý má hlas, ale asi bych sáhl po Careym Priceovi. Zpěvák je nejdůležitějším hráčem kapely a pokud nemáš zpěváka, nedostaneš se daleko. Kdyby David onemocněl, potřebovali bychom někoho se stylem, protože on je tím nejvýraznějším členem kapely. Takže u něj bych řekl P. K. Subbana, který má potenciál být rock star. A pokud bych onemocněl já, zvolil bych Maxe Paciorettyho. Je to takový tichý vůdce, přesně jako já.
A kdo by pak byl nejlepším roadiem?
Chuck: John Scott by byl dobrej. Nikdo by nás nemohl jen tak zastrašit, kdyby byl v našem crew [směje se].
Kdo zlomil víc kusů dřeva: ty na bicích nebo P. K. Subban na ledě?
Chuck: Velmi dobrá otázka. Já většinou zlomím jednu až dvě paličky za koncert, ale myslím, že v tomhle mě asi P. K. snadno porazí.
